René
Pravděpodobně jsem čekala cosi víc, jenže právě ono “víc” nedokážu přesně definovat. Něco nebylo, tak jak být mělo? Propadla velkému očekávání, které ve mně vzbudila Česká televize svou propagací?
Možná, že film nemohl jít hlouběji z důvodu zachování nestrannosti?
Další podlehnutí reklamě se projevilo vyhledáváním knih René Plášila v systému Městské knihovny. Když už jsem viděla dokument, mohla bych si přečíst i knihu novodobého “prokletého” spisovatele.
Zařazení do kulturního procesu je mnohem jednodušší, než sžití se s procesem pracovním. Na Prahu si člověk zvyká lehce. Na práci ve třicetistupňových vedrech už hůř.
Při prvním zkratu si pouštím nezáživné video z Postojenských jeskyní, které jsem natočila svým fotoaparátem (Nutno dodat, že fotí lépe, než natáčí.), případně si pouštím podivného Magnifica, jednoho z populárních slovinských zpěváků. Jeho hudba je zvláštní. Mísí se v ní folklór s elektronikou. Jako by šlo víc o recesi. Čistota zpěvu zmizela spolu s horkým létem. Ne, že by mi to vadilo. Bavím se tak, jako tak.
7. 8. 2008, 12:44 #Lucie
Já jsem asi před týdnem vyslechla rozhovor (v poslední době víc poslouchám
s Helenou Třeštíkovou o výše zmíněném dokumentu. Mluvila o tom, jak ho natáčela, mluvila o Reném, mluvila o všech peripetiích, co ji při natáčení potkávaly, mluvila o premiéře…, a když ten rozhovor skončil, tak jsem měla dojem, jako kdybych ten dokument už viděla. Ani teď, s odstupem několika dní, nemám potřebu jít na Reného do kina, připadá mi, že ho znám…