Zapírání
Můžeme zapírat své činy, své pocity a myšlenky s cílem jejich úplného utajení. Co se však stane, pokud zapíráme sami sebe?
Každý z nás někdy učinil něco, za co se stydí a co nepřiznává právě s radostí: ,,Ukradl/-a jsem dvě vajíčka v obchodě.”, ,,Zahnul/-a jsem své přítelkyni/ svému příteli.”… Seznam přestupků by byl nekonečný. Všechny by se však vyznačovaly překročením psaných i nepsaných zákonů a pravidel, podle kterých se snažíme žít, ačkoliv často vyjadřujeme radost nad jejich porušování.
,,Zákazy, zákony a předpisy jsou tu proto, aby se mohly porušovat.”
Jenže: co když se setkáme s člověkem, který zapírá svou práci, přestože jí zasvětil téměř celý život?
Dnes jsem se setkala s jedním mužem zapírajícím svého zaměstnavatele tak neobratně, až jsem si sama domyslela, kde pracoval a říkala jsem si: ,,Co je na tom špatného?”.
Všichni máme minulost, na kterou nejsme pyšní, ale pokud nějaké práci zasvětíme život a stane se pro nás vášní, proč ji zapírat a předstírat odhalitelnou frašku?
Všichni máme temná období minulosti. Záleží na nás, jak měníme přítomnost poháněni myšlenkami na budoucnost.
16. 10. 2008, 1:17 #frana
To mi něco připomíná
Taky se mi neřiká lehce, co právě dělám apod. I když bych mohl realitu skrýt pod název pozice a docela renomovanou firmu, nejde mi to. Vím, že práce je nic moc. Pokud už se někdo zeptá, tak se snažím mlžit, stejně nakonec řeknu kde/co dělám, ale snaha neobratně to maskovat jenom naznačuje úroveň mého uspokojení z práce
16. 10. 2008, 1:28 #Šárka
Právě. Maskováním na stav situace ještě upozorňuješ. Ale u tebe je to jiné: jsi na začátku kariéry a vždy můžeš změnit práci. Stále ještě formuješ svou představu o sebenaplňující práci. Jenže ten člověk, se kterým jsem se poznala včera, zasvětil život něčemu, za co se styděl postavit.