Šárky blog

Sobotní ráno bylo zamlžené a příliš studené na brzké ranní vstávání. Čekala jsem s kamarádkou na neznámého spolužáka, se kterým se domluvila na odvozu do Plzně.

“Máš jeho telefonní číslo?” zeptám se jí po chvíli nejistého čekání a panikaření, že dotyčný třeba nakonec nepřijede. “Nemám,” přiznala se, čímž mě znervóznila ještě víc. Prsty u nohou jsem přestávala cítit příliš rychle, což mi připomnělo nepříjemnou skutečnost, že v Plzni bývá o tři stupně chladněji, než v Praze.

Zamlžené ráno s vyhlídkou na staveniště, oprýskané zastávky autobusu a ještě spící sídliště.

Za čtyřicet minut jsme v Plzni, kde se ještě ráno dozvídám, že Roman Jakobson dokázal vypít celou lahev vodky najednou a představuji si, jak velevážený pan profesor mluví se svým psem.

Odpoledne jsem se konečně zorientovala v pojmech sociální status a role na příkladu učitele s chováním úchyla.

Můžu se jen ztotožnit s Blacksnow. Odjet pryč ze světa práce, marketingu a čísel do světa antropologie, zajímavých přednášek a myšlenek, které si mohu vyměnit s podobně smýšlejícími lidmi, je naprosto osvobozující. Co na tom, že musím vstávat před šestou a že je v Plzni vždy o nějaký ten celsiův stupeň chladněji?

V Plzni se cítím pohodlně, přestože ji příliš neznám, ráda poznávám nové spolužáky, ačkoliv ne všichni jsou právě komunikativní.

Plzeň a společný osud dojíždějícího kombinovaného studenta prohloubil jedno přátelství a ukázal, že studium není jen dřina, ale i zábava, smích a společné naladění.