Šárky blog

Četba literatury faktů může být nudná, ale i vcelku zajímavá a nebo dokonce dojemná. Zvlášť když se jedná o knihu psanou na základě zkušeností, jakou je například Umlčené tělo Roberta F. Murphyho. Vzpomněla jsem si na ni v době, kdy jsem byla v nemocnici. Sestřičky mi nasadily na ruku plastový náramek a byla jsem “jejich”. Naštěstí ne na dlouhou dobu.

Robert F. Murphy byl americký antropolog, jež onemocnění míchy, které jej postihlo, pojal jako terénní výzkum. Rozhodl se přiblížit veřejnosti sociální podmínky fyzicky postižených.

Poučení z paralýzy považuje R. F. Murphy za významné pro chápání lidské kultury a jednotlivce v ní. Nemoc a postižení představují především problém psychický a sociální. Lidé berou své zdraví jako samozřejmost. Pokud však onemocní, tělo se stane předmětem vědomého myšlení.

Jakmile člověk onemocní, jsou jeho běžné sociální role na čas odloženy a stane se nemocnou osobou. Role matky, otce, studenta atd. ustupují do pozadí. Neznamená to však, že je nemocný zbaven veškerých povinností. Hlavním cílem nemocného je snaha o uzdravení. Znamená to brát léky a plnit příkazy lékaře. Pacient je tak v naší společnosti pojímán jako pasivní článek, jenž si může vysloužit i pověst hypochondra či flákače. Naopak ti, kteří se bolest a nemoc snaží ignorovat, jsou považováni za hrdiny.

Nemocnice může být pojímána jako demokratická instituce, protože odebírá úctu všem stejně bez rozdílu. Navíc funguje dle racionalizovaného systému s rozvrženou dělbou práce. Robert F. Murphy nemocnici označuje jako byrokratickou organizaci plodící neosobnost. Do jisté míry můžeme nemocnici brát jako totální instituci s vyhrazeným prostorem, uvnitř kterého prožívají chovanci všechny stránky svého života. Nejedná se však o úplnou totalitu, k jaké dochází např. v armádě. Zařízení dlouhodobé péče se jí však přibližují.

Mnoho přírodních národů hledá zdroj nemoci v narušení řádu světa. Například léčebné praktiky Navahů se pokoušejí nemocného a komunitu dostat zpět do rovnováhy s kosmem a věštci Zandů ze Súdánu nacházejí původ chorob v nedodržení rituálu, přestoupení tabu apod. Některá tato přikázání slouží ekologickým nebo zdravotním účelům, ale většina staví řád a zdraví proti chaosu a nemoci, což umožňuje vysvětlit nemoc postiženému i rodině a tím i zmenšit strach.

Robert F. Murphy zmiňuje i pocit, který člověk zažívá po operaci. Zažil jej a v knize popsal jako nové narození, návrat nového člověka do světa. Jenže právě onen “nový svět” může vyvolávat pocit viny.

Pocity viny jsou rozšířeným vedlejším produktem invalidity, ale i jinak postižených nebo lišících se lidí. William Ryan se zabýval obviňováním oběti a zdokumentoval způsoby, kterými jsou ve Spojených státech obviňováni chudí z bídy. Někteří antropologové se zmiňují o kultuře chudoby. Tento přístup hájí americkou ideologii, podle které usilovná práce a odhodlání musí přinést úspěch. Lze tedy tvrdit, že neúspěšní lide se nesnaží a jsou vinni svými problémy. Paralela se objevuje u zdravotně postižených, když lidé mluví o postiženém způsobem: Přivodil/a si to sám/sama.

Svou invaliditu a její následky si pacient uvědomí po návratu do známého prostředí. Nemocnice je totiž jiný svět, nejbližšími lidmi tu jsou lékaři, sestry a návštěvníci. Nemocnice umělé prostředí a svým pacientům nestaví fyzické překážky. Opačně byl navržen okolní svět. Cesty, chodníky, metro, nákupní domy – to všechno bylo navrženo pro lidi bez postižení.

Po návratu domů přemýšlel R. F. Murphy o sebevraždě a smrti. Jak sám píše, uvědomění si smrtelnosti je podmínkou našeho vědomí, předpokladem vnímání času. Bez smrti by byl pojem života naprosto nesmyslný. Strach ze smrti však může člověka ochromit a uvrhnout do osamělosti. Veškeré instituce se snaží o vytěsnění smrti, choroba i smrt se stávají soukromou záležitostí. Robert F. Murphy však naši civilizaci nekritizuje a zmiňuje Eskymáky, kteří opouštěli staré a oslabené osoby. V některých afrických kmenech byli nevyléčitelně nemocní dokonce i zabíjeni.

Podobnými skutky společnost vylučuje smrt, vytváří odstup mezi žijícími a umírajícími. Smrt a osamělost k sobě jaksi patří. I Émile Durkheim dokázal, že lidé žijící v izolaci jsou náchylnější ke spáchání sebevraždy.

Autor si uvědomuje, že přišel o část svého já a lidé se k němu chovali jinak. Přiznává však, že i on změnil vztah k sobě samému v představě o sobě a základních podmínkách své existence. Výsledkem byl pocit osamění a izolace.

Když jej zasáhlo postižení, začal být vnímavější k sociálnímu postavení invalidních lidí. Vypozoroval, že sociální vztahy mezi postiženými a zdravými jsou plné napětí. E. Goffman mluvil o primárních scénách sociologie. Použil tak Freudovu metaforu primárního zážitku a zasadil ji do významu sociální konfrontace. Objeví-li se postižený mezi zdravými lidmi, lidé kvůli odlišnosti ztrácejí jistotu, co mohou jeden od druhého očekávat.

Problematičnost vztahu neleží jen v předpojatosti, protože i invalidní lidé vstupují do interakce s pokřivenou perspektivou. Například lidé se neptají, jaké to je být postižený, jelikož by to bylo proti pravidlům etikety. Na takové věci se dokonce neptají ani lékaři.

Někteří lidé podlehnou tlaku okolí, stáhnou se a nevychází ven z bytu. Nejvýznamnějším psychickým syndromem, který se pojí k tělesnému postižení, je úbytek sebeúcty a pocit poškozeného já. R. F. Murphy uvedený syndrom zasáhl po návratu na univerzitu, kdy nemohl tvrdit, že vozík používá jen během rekonvalescence. Začal si uvědomovat sociální izolaci. Někteří lidí jej obcházeli a cítil se nesvůj při shromáždění vstoje. Běžně byl v davu ignorován a pak přišel krátký zájem a starostlivost.

Sociolog G. H. Mead se domníval, že jedincovo pojetí jeho já je odrazem toho, jak k němu přistupují jiní. Když se k člověku přistupuje s posměšky a pohrdání, jeho ego slábne a důstojnost je zpochybněna. Stud je silným prostředkem sociální kontroly zejména v malých společnostech, kde se všichni navzájem znají. Méně účinný je naopak ve složitých společnostech, v nichž je jedinec relativně anonymní.

V naší společnosti se stud a vina navzájem stimulují. Špatný skutek vede k provinilosti. Pokud je vina veřejně známá, je třeba přiznat stud, po kterém následuje trest. U postiženého člověka se takový řetězec táhne od trest přes stud k vině a nakonec ke zločinu, kterým je sebeklam. Postižený se tak například ptá: “Čím jsem si to zasloužil?”

Robert F. Murphy upozorňuje na emocionální odstup od svého těla, který cítil. Odkazoval tak ke svým končetinám jako k “té noze” nebo “té ruce”. Jeho přístup přejali i lidé, kteří mu pravidelně pomáhali.

Vědomí handicapu se promítlo i do snů. V počátcích se Murphymu zdály sny, v nichž nebyl postižený. Po letech docházelo ke změně – ve snech nejprve chodil, ale uprostřed snu si vzpomněl, že nemůže chodit, zaváhal a upadl. Invalidita tedy není role, ale identita; charakteristika, jíž se musí všechny sociální role přizpůsobit.

Součástí handicapovaných bývá i zlost. Může jít o zlost existenční, zahořklost, vztek na svůj úděl, který zahrnuje stud a vinu. Může se jednat i o situační zlost, která je reakcí na frustraci nebo špatné zacházení. Zloba vychází z narušených tělesných funkcí a prohlubuje ji interakce se světem zdravých. Zlost bývá nejsilnější u lidí s poruchami komunikace, hluchoněmých a u lidí s mozkovou obrnou a po určitých druzích mrtvice.

Postižení navíc nemohou dát najevo strach, smutek nebo depresi. Oplátkou za normální vztahy musejí utěšovat ostatní, protože jinak by zdravé lidi zneklidňovali.

Tělo je v americké symbolice důležité a starost o něj lze považovat za fetišismus. Například Horace Miner charakterizoval koupelnu jako náboženské centrum, ve kterém probíhá rituální očista v kult krásného těla. A zatímco dříve byla tloušťka známkou bohatství, dnes je považována za znak nižší třídy a přejídání. Snaha o získání štíhlého a svalnatého těla je morálním imperativem, nejen estetickou záležitostí. Morálnost správného těla se objevuje všude a v obezitě se vidí trest za lenost a slabou vůli.

Americká kultura glorifikuje krásné tělo a mladistvý vzhled, přitom však těžko toleruje mladé a handicapovaní lidé těžko mohou splnit ideál, který tak vlastně zrazují stejně jako chudí zrazují Americký sen. V Japonsku je stigma provázející postižení ještě mnohem horší a přenáší se i na členy rodiny. Japonci jsou totiž přesvědčeni, že člověk je odpovědný za své neštěstí.

Morton Klass, Murphyho kolega z Kolumbijské univerzity, pozoroval v Indii skupinu mužů, jak škádlí slepce. Nejdříve to pokládal za kruté, později si ale uvědomil, že jde o způsob, jak slepého začlenit do společnosti.

V sociální komunikaci dochází k problémům hlavně proto, že lidé na postižené pohlížejí jako na cizí druh a nemohou tedy jejich reakce předvídat. Rozšířené je odvracení očí a udržování fyzického odstupu. Někdy se v postižených a deformovaných lidech vidí zlí lidé. Např. v  Richardu III., ve Zvoníku od Matky Boží…

Postižený člověk tedy musí vyvíjet úsilí, aby si vydobyl status autonomního, hodnotného jedince a i přesto je téma postižení stále živé mezi účastníky komunikace, ačkoli se snaží chovat, jako by nic nebylo špatně.

Murphy uvádí svou zkušenost. Tělesné postižení jej prý přiblížilo studentům. Totéž zaznamenal při kontaktech s černochy. Všímal si i odlišné reakce mužů a žen. Domovská skupina mužů středního věku byla jeho postižením ohrožena, protože se s ním identifikovala. Vztahy s ženami se naopak uvolnily.

Na závěr odpovídá Robert F. Murphy na otázku, zda je smrt lepší než postižení. “Ne, není,” píše, “protože taková volba by byla popřením smyslu života.” Názor, že smrt je lepší než postižení, je degradací tělesně handicapovaných, protože zpochybňuje hodnotu jejich života a právo na existenci. “Paralytik je vězněm těla,” dodává R. F. Murphy, “ale většina lidí žije v zajetí, uvnitř zdí, které jsme si sami zbudovali.”