Šárky blog

Tento týden se stala převratná událost: obohatila jsem příslušenství své kabelky o další plastikovou průkazku, čímž jsem jejich celkový stav zvýšila na 8 plastových karet s chipem, magnetickým proužkem, či čárovým kódem.

Samozřejmě, že veškerými kartičkami dokládám svůj původ, věkové rozmezí, zájmy i nutnost nechtěného.

Bez kartiček a průkazek všeho druhu jako bych ani neexistovala. Bez občanského průkazu by se má neexistence přiblížila realitě. Sice by mi zbyl ještě rodný list, jenže na jeho základě bych nemohla obdržet ostatní průkazky a dokonce ani doporučený dopis na poště.

Bez obdélníkového kusu plastu bych se nedopravila do práce (nebo dopravila, ale v případě přistižení by se cesta nemile prodražila), cesta z autobusového nádraží do školy by bez jiné průkazky vydala na dvě hodiny příjemné procházky Plzní.

Dvě karty mě opravňují k zaůjčení knih ve dvou knihovnách, další jako by mě povyšovala do studující části obyvatelstva, zatímco jiná umožňuje platit v obchodech (pokud mám na kontě nějaké peníze).

Průkazky se staly součástí našeho života. Jde o další předmět, který ukazuje na odosobněnost našeho světa.

Na druhou stranu mi tato odosobněnost naprosto vyhovuje. Jak jsem se přesvědčila: není nic horšího, než jít do obchodu, kde vás paní prodavačka zná dlouhá léta (už z dob, kdy jste se batolili po zemi) a navíc prohodí, že až přijde zboží v tom správném čísle či barvě, tak vám dá vědět, protože se stejně vídáte každý den na obědě. Tak osobní je život v jednom menším městě.

Ovšem i ve větším městě lze vypátrat člověka docela snadno. Praha je totiž velká vesnice, jak často a ráda zdůrazňuji. Sice se tu prokazujeme plastovými průkazy všeho druhu, ale nikdo tu není tak docela ztracen.