Šárky blog

Kdo nikdy nemiloval, může napsat velký román o lásce, nikoliv však prostou báseň o ní.

Citát Guillaume Apollinaira se mi vryl do hlavy po otevření programu ve Státní opeře. Proto mi La Bohème připomněla spíše prostou báseň, než představení přesycené efekty. Jediným efektem je kašel Mimi předznamenávající, jak už to u oper bývá, nepříliš šťastný konec.

Zatímco v některých případech se mohu docela lehce rozepsat o představení, v tomto případě jsem musela myšlenky a dojmy pomalu vstřebávat a promýšlet svůj názor. Ne proto, že by se mi snad ztvárnění nelíbilo, nýbrž proto, že jsem něco postrádala. Ono něco jsem však dlouho nedokázala přesně definovat.

Představení se mi opravdu líbilo. Jen tak pro nic za nic nepatří Pucciniho díla mezi nejhranější na světě. Režisér Ondřej Havelka se nepouštěl do zbytečných experimentů a z jeho rukou tak povstalo klasické představení bez zbytečných kliček a módních “přikrášlení”.

Jesús García a Pavla Vykopalová v hlavních rolích zpívali dobře, ale právě na zpěvu jako by něco chybělo. Nejednalo se ani tak o dokonalost provedení, spíše o nedostatek vcítění se a vášně, která by měla z příběhu plynout. Jde o režijní problém, nebo jen hlavní představitelé neměli svůj den?

Přesto všechno je La Bohème ve Státní opeře pohlazením, operním povznesením do vyšších sfér zpěvu. Nádherné kulisy dokreslující celou atmosféru vás přenesou do Paříže a vy se okamžitě vcítíte do kůže těžce nemocné Mimi, která se nevzdává své lásky.

Angela Gheorghiu jako Mimi a Roberto Alagna jako Rodolfo v závěrečné scéně La Bohème