Šárky blog

Byl by to docela prostý, ačkoliv dobře natočený, film o osudech několika lidí, kteří se snažili přežít ve válečném Polsku. Manželka s dcerkou čekající na svého manžela, polského důstojníka, zatímco jí nabízí manželství vysoko postavený člen ruské armády. V jejím případě vítězí etické postavení se k problémům a víra, že se se svým manželem opět shledá.

Pozorujete osudy Poláků a neustále přemýšlíte nad událostmi v Katyni: Kdy to přijde? Jako by vyvrcholením filmu musely být drastické a šokující záběry. Jsme snad zmanipulováni do takové míry, že si nedokážeme vychutnat film postrádající zlomové či drastické momenty?

Od filmu Katyň se však jistá míra surovosti očekává. Strašlivé záběry přicházejí nakonec co by konečný otřes divákem. Poté následuje část chorálu a minuty ticha za padlé a zabité. Celý film citlivě dokresluje hudba Krzysztofa Pendereckeho.

Film Katyň se vyhýbá jakémukoliv moralizováni či snad odsouzení. Kamera je pozorovatelem, ne soudcem. Pouze ve chvílích zobrazení polského nacionalismu se kamera mění v kritika. Andrzej Wajda kriticky zkoumá vlastní národ, ale nedovolí si kritizovat skutky ostatních.

Za stěžejní momenty filmu bychom mohli považovat různé pohledy na skutečnost. Dějiny jsou proměnlivé a stávají se zbraní v rukou toho, kdo je vykládá. Zatímco během války je vina přiřčena Rusům, po válce se mince obrátí a za viníky jsou považování Němci.

Andrzej Wajda natočil důstojnou vzpomínku na zavražděné členy polské armády (jejíž členem byl i jeho otec) a svou nestrannou kamerou dokázal zmapovat katyňský masakr se syrovou věcností odrážející přístup NKVD.

ČRo: Vzpomínka na katyňský masakr