Šárky blog

Procházka pod oblohou, jejíž barva předznamenávala déšť, poté film zanechávající silný dojem. Druhý film s Kate Winslet v hlavní roli, který jsem viděla během února. Zatímco Nouzový východ mě uvedl do deprese, protože jsem se začala zabývat otázkou stereotypu života, film Předčítač postavil na hlavu to, co nazýváme spravedlností zobrazením soudu s bývalými dozorkyněmi koncentračního tábora v Osvětimi.

Zpočátku film vypráví o milostném románku mezi patnáctiletým Michaelem a o patnáct let starší Hannou, která si ráda nechává předčítat. O několik let později je veden soud proti šesti dozorkyním, mezi kterými je právě i Hanna. Celý proces sledují studenti právnické fakulty a diskutují o něm se svým profesorem.

Jeden ze studentů je nejprve nadšen atmosférou soudu, věří ve spravedlnost. Tuto víru však postupně opouští a na šest souzených žen pohlíží jako na obětní beránky společnosti, protože ačkoliv všichni věděli o zlu, které se dělo, téměř nikdo se mu nesnažil zabránit. Společnost se snaží očistit prostřednictvím soudu s dozorkyněmi, aby se zbavila vlastní odpovědnosti. Za všechno špatné mohou oni, ne my. Připouští onen student princip kolektivní viny, když pohrdá snahou o spravedlnost?

Na konci filmu máte chuť Hannu litovat, přestože neexistuje nic, co by mohlo omluvit její činy. Hannina výpověď připomíná věcnost Rudolfa Langa v knize Roberta Merleho Smrt je mým řemeslem. Rozdíl je v tom, že Hanna měla na starosti “jen” několik desítek lidí-zajatců.

V této souvislosti se objevuje otázka určení míry viny. Podle čeho lze tyto stupně určit? Podle počtu obětí, hrůznosti činu, pozdější lítosti a doznání pachatele?

Film nesoudí, zabývá se vztahem Michaela a Hanny až do konce, kdy se Michael opět stává předčítačem a snad i Hanně odpouští.