Šárky blog

“Konečně zemřel.”
Kolikrát v životě se radujeme ze smrti? Mírně jsem se pousmála. Nedalo mi to…

Větu pronesenou úlevným tónem v okamžiku doznívání posledních tónů opery jsem nepovažovala za odsouzení hodnou. Gustav von Aschenbach, hlavní postava opery Smrt v Benátkách, zemřel, publikum nadšeně tleská.

Má cenu sedět v hledišti, když vás děj ani hudba opery příliš neuchvátily? K negativnímu rozhodnutí nakonec dospělo několik lidí, kteří odešli během přestávky. Co když se odchodem připravili o hluboký umělecký zážitek, který by přinesl zcela nečekaný zvrat opery?

Možná paralela se životem je na místě. Pokud rezignujeme, můžeme se nakonec ocitnout v situaci zhrzeného diváka, který se ochudil o gradující část operního představení svého života.

Opera Smrt v Benátkách byla víc než silně inspirována stejnojmennou novelou Thomase Manna (což napovídá, že děj neměl velký spád): Známý spisovatel Gustav von Aschenbach se vydává do Benátek, kde doufá v nalezení inspirace. Nachází jí v polském chlapci, do kterého se platonicky zamiluje. Aschenbach si udržuje odstup, z dálky chlapce pozoruje a opěvuje jej. Nenaplněné okouzlení jej inspiruje a současně dovádí k šílenství.

Režisér opery Yoshi Oida se však nezaměřil na lásku k chlapci, ale spíše na Aschenbachovo vnitřní hledání, nejistotu a psychický vývoj. Podle něj touží hlavní hrdina po absolutní svobodě a poznává, že “opravdovou svobodou člověka je rozhodnutí o vlastní smrti.” Lze však považovat rozhodnutí o vlastní smrti za projev absolutní svobody? Není smrt vždy v jistém smyslu vynucená, protože do celé situace zasahuje pud sebezáchovy?

Dost možná jsem si na konci opery také mírně vydechla. Jako by byl význam opery schovaný a vy jej museli hledat za nápaditými efekty stínohry, choreografií, hrou s ohněm a vodou… I zde platí, že kdo hledá, ten najde.