Když odejde jeden…
Včera jsem byla cvičit, což ovšem neznamená, že se následující článek bude věnovat popisu fyzické aktivity či vysvětlení filozofie jógy.
Poslední dobou se na cvičení setkávám s lidmi ve věku mé mámy. Nic proti tomu, kdyby většina z nich nevypila jen jednu kávu denně se sodou. Pokud roky necvičíte a vydáte se do horkého prostředí, nezvládáte docvičit, a tak se sem tam stane, že cvičitel nešťastníka posadí k pootevřeným dveřím. Nikoho však nenechá odejít, protože prý “když odejde jeden, odejdou všichni”. V případě cvičení mám jiný názor, protože cvičení není od toho, abych se během něj cítila dobře, ale proto, abych jej přežila a zlepšila stav své fyzické schránky.
Ovšem logika “když jeden, tak všichni” má své opodstatnění. Před několika lety jsem viděla dokument ukazující lidské chování v davu. Režisér dokumentu vycházel z předpokladu, že dav touží po jednolitosti a souladu, nikdo nechce vystoupit z řady a udělat první krok, který by narušil soulad. Pokud se však našel někdo, kde se zachoval jinak, než nečinný dav, ostatní lidé se k němu přidávali a následovali jeho konání.
Můžeme si představit situaci, kdy někdo ze spolucestujících v dopravním prostředku potřebuje pomoc. Nečinný dav však jen přihlíží. Pokud se najde osobnost, která učiní první krok, nabídne pomoc, začnou pomoc nabízet i okolo stojící. Jestliže nikdo z davu nevystoupí, pak bezmocnému nezbude nic jiného, než si pomoct sám. Jedná se o nepříjemnou představu. Copak se nenajde nikdo, kdo by pomohl? Zřejmě se podobáme zvířatům více, než si jsme sami ochotni připustit.
Gustave Le Bon napsal, že člověk se v davu chová jinak, než by se choval běžně. Toto zvláštní chování nazývá zákonem mentální jednoty. Členové jakéhokoliv davu se totiž neřídí vlastními hodnotami. Hlavním pravidlem se stává chování ostatních členů davu.
Ne vždy je dav nečinný. Vždyť i české svátky oslavují chování davu, které se zapsalo do dějin národa. Protože Češi neslaví svátky příliš velkolepě, nabízí se příklad francouzských oslav 14. července, kdy se naplní ulice jako v roce 1789. Každoroční oslavy jsou nepovedenou kopií tehdejšího začátku revoluce. Lidé se radují, jdou do ulic a chybět nesmí ani vojenská přehlídka. “Lidé, kteří jsou jinak stejně málo volní, rovní a bratrští jako v jiných zemích, se mohou projednou tvářit a chovat, jako by takoví byli…” píše kriticky Elias Canneti v knize Masa a moc.
Ačkoliv máme k dispozici vědecké poznatky a s oblibou přetváříme okolí k obrazu svému, přesto podléháme jednotě davu stejně, jako v minulosti. Dáváme ruce pryč od bezmocných, kteří potřebují naši pomoc a neváháme bojovat, protože dav nám dodává potřebnou sílu ať už v případě kolektivního cvičení jógy, chování v dopravních prostředcích nebo během utváření událostí, které se svým významem zapíší do historie.
4. 4. 2009, 1:57 #blacksnow
Jj, člověk je tvor stádní. Bohužel. Bohužel? Nevím, zda je to úplně až tak špatně. Na druhou stranu je zase fajn, že v některých chvílích to lidem moc pomohlo, aniž by si to uvědomili.
Psala jsi, že se podobáme zvířátům více, než jsme ochotni si připustit. O tom psal už Platon ve své Ústavě: “Některé z nenutných lidských rozkoší a žádostí jsou protipřirozené. Jsou vrozeny, ale mohou být potlačeny zákony a lepšímirozkošemi a žádostmi za pomocí rozumu.” Lidská esence je velmi labilní, aniž si to močná uvědomujeme. Člověk se velmi lehce může stát zvířetem. Je to jen na něm.