Šárky blog

Vždycky mě fascinovala země, ve které se nepovažuje za nevhodné smrkat na veřejnosti, lidé se léčí pláčem a drží banánovou dietu, ačkoliv život v ní není právě jednoduchý.

Každá rodina prý má nějaké tajemství, ale ne vždy jde do krajnosti, jako v některých japonských rodinách. Příběh jedné z nich mapuje film Tokijská sonáta režiséra Kiyoshi Kurosawy.

Otec, hlava rodiny, přijde o práci a marně hledá novou. Nejprve nechce sestoupit na nižší pozici, a tak chodí na ponižující pohovory a doufá, že si zaměstnání najde dřív, než rodina přijde na to, že je nezaměstnaný.

Jednou jsme dole, jindy nahoře. Jenže co dělat, když “dole” trvá příliš dlouho?

Hlavní postava filmu nakonec rezignuje na hledání lepšího pracovního místa. Obává se sice ztráty autority, ale o tu již stejně přišel následkem neschopnosti komunikace s dětmi a manželkou.

Neustále přemýšlím nad tím, zda je povolání opravdu tak důležité. Jedná se totiž o jednu z mnoha škatulek, do které se navzájem s radostí zařazujeme. Jsme-li ostatními zařazeni do nepříliš atraktivní škatulky, máme život zas o něco složitější…

Tuto úvahu nechám raději nedokončenou. Film Tokijská sonáta však mohu jen doporučit. Je to klasický asijský film, který sice plyne poklidným tempem, ale přesto je plný emocí.