Šárky blog

Na světě je spousta záhad, na které se můžeme ptát, jimiž se můžeme zabývat a třeba jim zasvětit celý život. Některé otázky přicházejí z ničeho nic a my se jich jednoduše nemůžeme zbavit. Můžeme se tak stát jejich snadnou kořistí. Jde například o otázky: Co je po smrti? Kam směřuje můj život? Proč máme doma tolik modrých hřebenů?

Modrých hřebenů jsem si všimla teprve nedávno. Když jsem byla malá, měli jsme jich hned několik. Minulý týden jsem v průběhu ranní hygieny zaznamenala dva. Jenže o hřebenech jsem psát nechtěla.

Slyšela jsem vyprávění, v němž vystupuje muž milující umírající ženu. Každý den za ní chodí do nemocnice, sedí u lůžka a vykládá jí, co všechno spolu budou dělat, kam pojedou na dovolenou a koho navštíví během výletu do jednoho nepříliš vzdáleného města. To všechno podniknou jen, co se uzdraví.

Věřil onen muž v uzdravení své ženy, nebo se jednalo o sebeklam? Snažil se uklidnit sám sebe, nebo milovanou bytost? Uvěřila sladké lži trpící žena?

Lži používáme v různorodých obměnách. Někdy využíváme paradoxů, jindy se přikláníme k mlžení. Když se nás děti zeptají na maličkost, kterou nejsme schopni vysvětlit bez zbytečného začervenání, zalžeme. Jsme-li přistiženi, umíme se obratně hájit.

Jako bychom se lží snažili vyhnout skutečnosti. Realita se nám nelíbí, proto ji odmítáme pomocí “nevinných lží”. Hloupé na celé situaci je fakt, že realita (ať už jí míníme cokoliv) nás dožene. Tehdy začneme tušit, že si ji musíme připustit.

A tak se milujícímu muži nepodařilo zhmotnit sny, ve které se odvážil doufat a o nichž lhal své ženě.