Šárky blog

Během toulek městskou knihovnou jsem narazila na knihu romistky Evy Davidové Cesty Romů. Výběr knihy neovlivnila skutečnost, že Kanada zavedla víza pro české občany, ale spíš zvědavost. Obvykle platí, že Romové jsou ti, na které si stěžujeme, zatímco například Vietnamce často vychvalujeme do nebe. Obě skupiny mají jedno společné: nezájem ze strany většinové společnosti.

Z Vietnamců si často děláme legraci a svůj lehce pohrdlivý styl měníme, když potřebujeme v neděli odpoledne koupit čerstvou zeleninu. Romové pro nás představují mnohem větší problém. Nepovažujeme je totiž za užitečné. Proto bych nechtěla být Romkou v České republice. Stejně tak bych však nechtěla být Vietnamkou, Ukrajinkou, Ruskou…

V Čechách je výhodnější být západoevropanem. A to nejen kvůli výhodnému kurzu eura vůči koruně.

Jenže Romové přišli z Indie až ve 13. století. Na česká území se dostali o století později, přičemž až do 20. let 16. století panoval zvláštní stav, kdy vražda “cikána” nebyla považována za zločin. Ferdinand I. uzákonil útlak Romů, Marie Terezie a Josef II. ustanovili jejich přejmenování. Už nebyli “cikáni”, ale “novosedláci” či “novomaďaři”, nesměli mluvit svým jazykem a jejich děti byly často posílány na převýchovu.

Dle soupisu z roku 1893 bylo 78 % Romů zaměstnaných. Většina se zabývala řemeslem, především kovářstvím, kotlářstvím, řetězářstvím a zvonkařstvím. To jim zůstalo až do poválečných let, kdy pracovali pro soukromé zemědělce. Se zánikem soukromého zemědělství a vznikem družstev poklesla poptávka po řemeslnících a dovednosti Romů byly postupně zapomenuty.

Ruku v ruce se snižováním důležitosti romských řemesel klesá role romských hudebníků. Ti si sice udržují silnou pozici, ale v 50. letech 20. století se přesto jejich role snižuje. Může za to především změna životního stylu. Muzicírováním se živilo 30 % Romů. Toto povolání však bylo nahrazeno běžnou prací a hudebníci se “ztratili v anonymitě nekvalifikovaných dělníků 50. a 60. let”.

Kočovali především Romové olašští. A to až do konce 50. let, kdy byl tento způsob života zakázán. V roce 1959 byly skupinky kočujících Romů násilně usazeny. Na českém území žily od časů Marie Terezie skupinky usazených Romů. Většina těchto obyvatel však byla během 2. světové války vyvražděna.

Eva Davidová osud Romů neidealizuje a popisuje například i vznik “cikánských osad” na Slovensku, které dodnes můžeme najít na okraji měst, mimo zástavbu. Některé z nich ještě před 25 lety neměli elektřinu. Násilně usazení Romové stále uplatňovali původní strategii života “ze dne na den”, život dělili na dny bohaté, tedy dny výplaty, a dny chudé. To jim zůstalo dodnes.

Autorka své povídání o Romech uzavírá rokem 1990, který byl, svým způsobem, přelomový. Právě tehdy byli Romové konečně uznáni za národnost, ke které se mohou přihlásit při sčítání lidu, vznikají romské strany a občanská sdružení. Jako by se od té doby nic zásadního neudálo. Zdá se totiž, že každé negativní řešení je vítáno a pouze populistické návrhy politiků získávají body.

Problém veškerých programů spočíval, podle Evy Davidové, v principu “o nás bez nás”. Téměř vždy se rozhodovalo o Romech bez Romů. Programy navíc vycházely z myšlenky asimilace, které jsou však schopny jen opravdu úzké menšiny a ještě nikdy v dějinách se nepodařilo větší skupiny asimilovat do národa, na jehož teritoriu se usídlily.

Velmi stručný přehled programů, jejichž cílem byla asimilace Romů:

1. etapa (1945 – 1949) – Košický vládní program
cíl: zrovnoprávnění s ostatními občany
prostředky: teoretická záruka nediskriminování, umožnění zařadit se do společnosti a zaměstnání

2. etapa (1950 – 1957)
cíl: řešení sociálně-kulturních problémů a osvěta
prostředky: řešení socioekonomických otázek obyvatelstva, kulturní a výchovná práce

3. etapa (1958 – 1964) – Zákon č. 74/58
cíl: usazení všech Romů, socioekonomické vyrovnání, úplná asimilace
prostředky: likvidace kočování, kontrola pobytu Romů, soupis kočovných a polokočovných osob, pomoc při usazování

4. etapa (1965 – 1968)
cíl: asimilace
prostředky: ustavení vládního výboru a komisí, komplexní řešení “cikánské otázky”, přesun a řízený “rozptyl” Romů (ze Slovenska do Čech a na Moravu)

5. etapa (1969 – 1973)
cíl: společenská integrace a akulturace
prostředky: zrušení politiky “rozptylu” Romů, ustavení Svazu Cikánů – Roů v ČSR a SSR (byl zrušen v roce 1973), řešení problémů na sociálním základě

6. etapa (1974 – 1989)
cíl: modifikace cesty společenské integrace
prostředky: přiznání etnické svébytnosti, podpora romské kultury, potřeba výuky na VŠ apod.

Po listopadu 1989 – Romové poprvé uznáni za národnost, vznik romských stran a subjektů

DAVIDOVÁ, Eva. Romano drom – Cesty Romů. Olomouc : Vydavatelství Univerzity Palackého, 1995. Změny v postavení a způsobu života Romů v Čechách, na Moravě a na Slovensku v letech 1945–1990. ISBN 80-7067-533-0.

Eva Davidová je česká historička umění, etnografka. Patří mezi zakladatale české romistiky.

Do roku 1976 pracovala v Sociologickém ústavu Akademie věd. Od 50. let se zaměřuje na romskou kulturu. V letech 1958 až 1959 pořídila snímky kočovných olašských Romů, kteří se museli usadit. Přednáší romistiku, je členkou International Romani Union a Gypsy Lore Society.