Šárky blog

“Stereotypy jsou bariéry, které je třeba odstranit,” napsal do podtitulu Entropy David Černý. A tak na stereotypy upozornil doufaje, že je přece jen vymýtí? Nevím, nakolik se mu to podařilo, protože včera se mi kamarádka svěřila, že jedla výborný dort s belgickou čokoládou.

Entropa se přestěhovala do Prahy a zajímalo by mě, kdo ji nakonec koupí. Dočasným domovem se jí stala holešovická galerie současného umění DOX.

Jen opravdu hodně znuděný vrátný by se z jejího hlídání těšil. Entropa totiž svítí a hraje. Každou chvíli slyšíte dudy, hučící autíčka jezdící po německých silnicích a do toho všeho muezzin svolává k modlitbě…

“Něco na tom bude,” řeknete si během prohlídky. Entropa působí zblízka mnohem zábavněji než na detailních fotografiích a popisech v novinách.

Nečekala jsem však, že bude až tak ohromná. Jen samotná konstrukce, na které jsou jednotlivé státy upevněny, váží téměř 6 tun a měří prý 16,4 x 16,5 metrů. Proto je v DOXu upevněna na jednu z budov, stojí tak venku bez jakéhokoliv zastřešení. Nikam jinam se totiž nevejde.

Hlavním tahákem sice byla Entropa, ale v DOXu právě probíhala výstava Douglase Gordona Krev, pot, slzy, která sice v prvním sále vypadala prapodivně. Když si zapomenete přečíst leták vysvětlující základní myšlenky výstavy, můžete se dokonale ztratit. “Co tím chtěl říct?” divíte se. Zatímco u Entropy je naprosto jasné, co David Černý myslel tureckým záchodkem, v případě Douglase Gordona se stáváte součástí jiného světa.

“Prosté věci, jež vidíte, jsou všechny složité,” říká nám Douglas Gordon svou výstavou. S oblibou si pohrává s videem.  Ne snad proto, že by patřil mezi milovníky moderních technologií. Zabývá se otázkami lidského vnímání.

Vnímání času a prostoru spojujeme s pojetím dobra a zla tvrdí Douglas Gordon, který ukazuje na mnoha televizních obrazovkách krátké filmy či obrazy. Mix zvuků a obrazů působí jednotně, přestože vás nutí vykročit a prohlédnout si každou obrazovku zvlášť. Podobně působí fotografie.

Je důležitější celek, nebo je třeba klást větší pozornost na detaily?

Aby toho nebylo málo, vešel se do DOXu i projekt Čtrnáct S. S jako: smutek, samota, sex, superego, soustředění, sen, střed, spojení, strach, setkání, skrýš, souvislost, smrt. Všechna “eska” nás doprovází každý den, aniž bychom si je uvědomovali.

Projekt Čtrnáct S vznikl ve spolupráci s občanským sdružením Schrödingerova kočka a s Českou společností pro psychoanalytickou psychoterapii v Praze. Čtrnáct umělců tak dostalo možnost prezentovat svůj pohled na výše zmíněná témata.

A tak si můžete prohlédnout houpající se smrtku s igelitkou zavěšenou u hlavy, se stále se nafukujicí a vyfukujicí lebkou, návrhy domů i s černou zavěšenou kostkou, která vám umožní stát se exponátem.

Čtrnáct S se snaží uchopit téma identity a hledání kořenů, ke kterým patří i ona smrtka. Na každého jednou dojde, přestože můžeme onu nepříjemnou bytost zcela jednoduše zesměšnit. Smrt triumfuje v pojetí “eS” Františka Skály.

Příjemné je, že v DOXu můžete fotit.