Šárky blog

“Mýlit se je lidské, ale setrvávat v omylu je ďábelské,” tvrdí se v často zneužívaném citátu. Jeho první část šíříme dál, zatímco druhá část myšlenky zůstává v mnohých případech nedořeknuta. Kniha Co si myslíme, čemu věříme a kdo jsme poodhalila, jak to s těmi věřícími vlastně je. Domnívala jsem se totiž, že víra v boha dodává odvahu, jenže může to být i přesně naopak.

Michael D. Quesnell se v roce 2002 pokusil zmapovat názory, přesvědčení a hodnoty českých školáků ve věku 14 – 16 let. Empirická studie jeho týmu si kladla za cíl zjistit, jak se vyvíjí současná mladá generace v demokratizující se společnosti. Zjištěné výsledky pak srovnával s výsledky podobného výzkumu, který byl realizován ve Velké Británii.

Lidé se chovají podle toho, čemu věří. Nejvíce to platí právě v případě dospívajících, na které se výzkum zaměřil. Háček je v tom, že ateismus nemusí nutně znamenat absenci víry, protože duchovní život může praktikovat i ateista, který ve slabé chvilce zajde do kostela, aby podplatil štěstěnu vhozením mince do kasičky. Zajde-li do správného pražského kostela, může se dočkat zabečení ovce, které nahradí slova díků.

Podle průzkumu jsou mladí věřící méně ochotni diskutovat o svých problémech s jinými dospělými, výjimku tvoří pouze duchovní. Zajímavější je, že věřící nejvíce souhlasí s tvrzením, že často pociťují stres (42 %), jsou často v krizi (45 %), za mnoho nestojí (24 %). Také častěji přiznávají, že uvažovali o sebevraždě (30 %). Nevěřící dosáhli ve všech těchto položkách nejnižšího skóre. Ve Velké Británii byl výsledek obdobný.

Jedním z prediktorů záporného sebehodnocení se tak podle Michaela D. Quesnella stává víra v boha. Mezi další patří nižší stupeň extraverze, rozvedení rodiče, nižší očekávání dalšího vzdělání po skončení školy, nižší stupeň společenské konformity…

Věřící jsou empatičtější než nevěřící a častěji si uvědomují sociální problémy. Možná i z toho plyne stres, který následně ovlivní sebevědomí. Podle průzkumu však mladí věřící nepovažují boha za velkou oporu. Ve společnosti založené na aktivitě jedince a požadavku “vzít osud do vlastních rukou” se prohlašování pasivně znějící věty “Je to v rukou božích” považuje za tabu.

Víra, náboženství i církve jsou vystaveny napospas měnící se společnosti a česká společnost neví, jakou roli by měly  hrát nejen ve společnosti, ale i v životech jedinců. Mladí lidé vykázaly v otázce role církví ve společnosti značnou míru nerozhodnosti. Nesmíme ovšem pominout fakt, že i církve v Česku si zatím jasně nevymezily působiště, kterému se chtějí věnovat.

QUESNEL, Michael D. Co si myslíme, čemu věříme a kdo jsme. Praha: Academia,. 2002. 209 s. ISBN 80-200-1078-5.