Šárky blog

Televize sice máme doma dvě, ale jedna z nich je opravdu hodně stará. Stáří je odhadováno na osmnáct až dvacet let. Dotčený televizor stojí v mém pokoji a je zapínán jen v mimořádných situacích, kdy je potřeba zvukové kulisy.

Jde o šedou “bednu” Beijing, ale možná, že kdysi měla jinou barvu, na kterou si už nevzpomínám. Zvláštní je, že ji zapínám jen výjimečně, když mě napadne, že by bylo skvělé podívat se na fim, který jsem viděla už dvacetkrát a právě dnes běží jeho pětistá repríza.

Dosud jsem si myslela, že je můj televizor raritou, na kterou jinde v Praze jen tak jednoduše nenarazím. Jenže stalo se. Setkání se uskutečnilo na výstavě Douglase Gordona Krev, pot, slzy, kde se jedna z expozic skládala z mnoha různých televizorů. Na každém z nich běželo něco jiného.

Po slavné digitalizaci mi televize zapojená do kabelu běží stejně jako předtím – šumivě, napůl černobíle, někdy se “ztratí” kanál, aby byl někdy později znovu nalezen.

Nevěřila jsem tedy svým očím, když jsem zjistila, že se s “mým” televizorem dokonce i obchoduje. Cena osmnáct a více let starého televizoru se pohybuje okolo 500 korun. Někteří odvážlivci ve svých inzerátech cenu zaokrouhlili na 1 000 korun.

Nevím, kdo by v době LCD a plazmových obrazovek kupoval staré obrazovky. Možná umělci se záměrem vykuchání nebo Douglas Gordon připravující další zmatečnou expozici. Nebo ti, kteří rádi ladí kanály točením vroubkovitého kolečka? Uznávám však, že představa LCD na nemoderně zařízené chalupě mi nesedí.

Americká akademie pediatrů televizi zavrhla. Děti do dvou let by ji neměly vůbec sledovat a děti nad dva roky by u ní měly strávit méně než dvě hodiny denně. Co pediatři říkají na počítače a internet jsem zatím nevypátrala.