Šárky blog

Zajímalo by mě, proč právě v tu nejnevhodnější dobu obvykle potkáte někoho, koho byste raději nepotkali.

Více než 1 milion obyvatel a všeobecná známost – tak je definováno velkoměsto. Možná, že se Praha této definici nebezpečně přibližuje, ale frekvence nežádoucích setkání tu bývá čas od času až příliš vysoká na to, abych svou rodnou část hroudy mohla označit za velkoměsto.

Předevčírem jsem například potkala učitelku z VOŠky, kam jsem chodila. Učila ekonomiku, marketing, případně další “okecávací” předměty a byla známá tím, že mě a mou kamarádku, vedle které jsem seděla, neměla právě v lásce. Vlastně ani netuším proč. Při jejích výkladech si četli noviny, svačili nebo luštili křížovky i všichni ostatní, nejen my dvě.

A tak jsem tedy potkala svou “oblíbenou” učitelku na cestě metrem z lekce Bikram yogy. Byla jsem rozcuchaná, upocená a oblečení se na mě neslušivě krčilo a lepilo. “Vypadáš jako troska,” musela si myslet. Jistě jsem ji potěšila.

“Takové problémy máte jen vy ženy,” slýchávám a možná je to pravda. Ředitelka na střední nás často kontrolovala na chodbách, zda chodíme řádně oblečeni a přezuti. Možná si neuvědomila, že v osmnácti má člověk vlastní názor na styl oblékání a nepotřebuje rady od přemalované paní s nevkusnou pozlacenou broží připnutou na halence. Nedovedu si představit, že by nás podobným způsobem kontrolovat chlap.

Kdesi jsem četla, že ženy jsou velké kritičky a navíc používají přísnější metr pro ženy než pro muže. Autor, jehož jméno jsem zapomněla, tento fakt zdůvodňuje tím, že se ženy cítí slabší a ohroženější. Slabost jedné členky skupiny oslabuje i ostatní a celou skupinu.

Nebo se jedná o rivalitu a ředitelka ze střední zkoumala vyrůstající konkurentky?