Šárky blog

Občas se stane, že se začteme do děl autora, od něhož se odkloníme jen proto, abychom se za čas k jeho knihám vrátili. Podobný vztah mám já a Claude Lévi-Strauss, respektive mé čtenářské já a díla slavného antropologa.

Od Totemismu jsem se kdysi dávno prokousala přes Mythologicu I., abych v uplynulých dnech otevřela Mythologicu II. Od medu k popelu. Po přečtení několika stránek mi spojení medu, čtení a podzimního čtení přišlo trefné.

Knihu Od medu k popelu jsem si koupila vlastně již téměř před rokem během přednášky ve Francouzském institutu, kde se přednášející snažil shrnout práci Clauda Lévi-Strausse během 45 minut. Tento nadlidský úkol nezvládl, stejně jako já nezvládnu shrnout jednu knihu do krátkého článku, proto je tento úryvek jen připomenutím, že Lévi-Strauss není pouze značka džín.

S medem se pojí různé metafory. Védské hymny spojují med s mlékem, jimiž oplývá i Zem zaslíbená. Babyloňané považovali zlatou sladkost za nejvyšší obětinu bohům. V Iliadě slouží nádoby k medu jako obětina zemřelým, jinde se používaly k uložení jejich těla. Často používáme spojení “sladký jako med”, “medový úsměv”. S těmi porovnává Lévi-Strauss metafory o tabáku. Jako zdroj uvádí Littrého slovník francouzštiny, který uvádí obraty: “nestojí to za fajfku tabáku”, tj. nestojí to za nic, a “spadnout do tabáku”, tzn. upadnout do bídy. Používáme vůbec v češtině úsloví o tabáku?

Med a tabák patří mezi poživatelné látky, ale ani jedna nesouvisí s kuchyní. Med totiž nepatří mezi lidské produkty a ani tabák neprochází jakoukoliv kuchyňskou úpravou. Neužívá se syrový jako med, ale ani upravený na ohni. Paralelu pak Lévi-Strauss nachází v židovských zákazech obětovat na oltáři med kvůli jeho nepříjemné vůni během pálení.

Pozornost Clauda Lévi-Strausse se ubírá směrem k jihoamerickým indiánům, kteří nacházejí med především v dutinách stromů, a proto jej řadí do rostlinné říše. Tím vysvětluje i fakt, že Tupiové (brazilský indiánský kmen) označují včely za “strážkyně medu”.

Med tropické Ameriky se nachází buď v malém množství, nebo naopak obrovském, podle toho, zda pochází od včel žijících pod zemí nebo na stromech. Druhy žijící na stromech totiž zahrnují i vosy produkující med, který však bývá často toxický. Včelí med navíc může být sladký nebo opojný. Toto trojí rozdělení medu Lévi-Strauss zdůrazňuje.

Spolu s medem porovnává tabák, který se v některých částech jižní Ameriky žvýkal nebo šňupal a posléze ustoupil listům koky. Navíc v tropické Americe můžeme narazit na podivuhodný paradox – stále vedle sebe žijí kmeny užívající tabák a jiné, které jej neznají nebo jeho užívání zakazují.

V Americe existuje mezi medem a tabákem korelace a opozice: med i tabák jsou tam doma a jejich původ je v obou případech prastarý. Jsou tedy jakýmsi ztělesněním protikladných hodnot. Medy, stejně jako tabák, mohou povzbuzovat i omámit.

Lévi-Strauss zmiňuje i další podstatnou vlastnost amerického medu, totiž jeho nestálost. Když se rozředí vodou, může se po několika hodinách či dnech změnit v kvašený nápoj. Že by předchůdce naší medoviny? Můžeme tedy rozlišit dva způsoby konzumace medu: čerstvý a kvašený. Podobně však Lévi-Strauss rozděluje i konzumaci tabáku. Tabák lze užívat v suché formě (šňupání, kouření) nebo ve formě vlhké (zavařeniny a lektvary).

Claude Lévi-Strauss tedy předpokládá, že na okrajích sémantického pole se nacházejí mýty o původu medu nebo tabáku, které se rozdvojují na “dobrý” a “špatný” med a “dobrý” a “špatný” tabák. Odlišnosti připomínají i kulturní užití surovin. “Dobrý” med je sladký, zatímco “dobrý” tabák je silný. Med je navíc poživatelný v syrovém stavu, zatímco “med” z tabáku, tedy zavařenina či lektvar, je nejprve vařen.

V kmeni Ofaié-Šavantů koluje mýtus o době, kdy zvířata, předci lidí, neměli med. Získání medu spadá do mytického období, protože med je produktem divokých živočichů a vychází z přírody. Mýtus navíc popisuje původní med jako rostlinu, která klíčí, roste a zraje. Pěstovaný med má, podle Lévi-Strausse, dvě nevýhody: buď lidé neodolají pokušení sníst svůj med, nebo med roste tak dobře a jeho sklízení je tak snadné, že nestřídmá spotřeba opět vyčerpá kapacitu produkce. Divoký med tyto nevýhody odstraňuje, a tak se v mýtu med stává divokým produktem, který je třeba hledat.

Medem a popelem Lévi-Strauss svou knihu nekončí. Rozebírá jeden mundurucký mýtus za druhý až se dostává ke zvířeti, které je pánem medu. V různých verzí mýtu je jím liška, opice, pták i komár. Zvířata jsou však často definována i jako funkce medu. Claude Lévi-Strauss nakonec dospívá k jednoduchému rozuzlení: “roli pána medu hraje jakékoliv zvíře, jemuž se připisuje schopnost pořádně se nacpat.”

A tak pokračuje Lévi-Strauss rozborem mýtů od lišáka k jezevci a žabákovi… Ve svých výkladech tematizuje přechod od kultury k přírodě a rozvádí původní kulturní trojúhelník - syrové jako kulturní transformace a vařené jako přírodní – v nových souvislostech.
Med a tabák stojí v opozici vůči jedům a masu, jed činí potravu nekonzumovatelnou. Samo konzumování lidského masa je však zálibou zvířecí.

Další články: Narozeniny Clauda Lévi-Strausse

Přečteno, vstřebáno, doporučeno jako kvalitní a čtivá literatura. Nezbývá než se pustit do dalšího dílu strukturální antropologie Lévi-Strausse.