Šárky blog

Pozoruji otřesné fotografie, dívám se na strastiplné reportáže zahraničních stanic i té české a vlastně to všechno ani nevyhledávám. Že by nadbytek informací skutečně vyvolával frustraci?

Zatímco někteří vyhledávají další a další informace a děsí se pozorováním zpráv o Haiti, já se radši nedívám. Jen někdy náhodou zabrousím na zpravodajské weby, kde se přesvědčím, že jsem stále ještě šťastná, protože neznám bolest, strach z otřesů země, hlad či bolest.

Textové zprávy na pomoc přeživším působí jako vykoupení špatného svědomí. Stačilo narodit se o pár tisíc kilometrů dál a trpěla bych podvýživou a nedostatkem vody, nebo bych postupně umírala na AIDS, případně bych nosila burku a nebylo by mi umožněno chodit do práce. Už samotný fakt, že o základních lidských potřebách rozhoduje pouhá náhoda, odporuje jakékoliv představě o spravedlnosti. Proto stavíme školy v Africe, adoptujeme děti na dálku, přispíváme na očkování nebo posíláme peníze, když některou zemi postihne přírodní katastrofa. Odosobněná pomoc je lepší než žádná.

Haiti byla a je nejchudší zemí na západní polokouli s 80 % obyvatel pod hranicí chudoby. Až dvě třetiny obyvatel jsou závislé na zemědělství. Jde však o sektor oslabovaný častými tropickými bouřemi a odlesňováním… (viz. The World Factbook) Jaký bude stav země po zemětřesení?

Včera jsem narazila na fotografie publikované na stránkách The Boston Globe v článku pod názvem Haiti – Six Days Later, které stále nedokážu pojmout. Hromady těl vhozené do masového hrobu, amputace končetiny za pomocí pilky z vyrabovaného obchodu… Obrázky jen pro silné povahy.