Když do Vietnamu přijel příbuzný, který už několik let žije v Čechách, rozhazoval peníze, mluvil o středoevropské krajině a podnebí. Nepřiznal odvrácenou stranu domnělého ráje, totiž, že kvůli dluhům, které si nadělal ještě ve Vietnamu, pracuje téměř neustále a o nějakém posezení u piva nemůže být ani řeč.

Martin Ryšavý ve svém dokumentu oceněném Cenou Pavla Kouteckého Země snů mapuje cesty Vietnamců z Asie do Česka, kde hledají lepší budoucnost nejen pro sebe, ale i pro své rodiny, které většina vietnamských imigrantů vydělané peníze posílá.

Další a další Vietnamci se zadlužují a prodávají své majetky, aby si mohli dovolit nákup letenky a služby některé z podvodných agentur, které až příliš často neplní sliby. Spoustu z nich čeká rozčarování. Navíc s dluhy na krku se nemůžou jen tak vrátit do Vietnamu s tím, že jejich sen nevyšel. Proto mlčí o pracovních podmínkách, minimální mzdě, kterou v Česku dostávají, a o podmínkách různých pracovních agentur. Vinu nese vietnamská vláda, která nevaruje své občany, podvodné agentury, český stát, který dlouhodobě přehlíží některé problémy, ale i samotní Vietnamci, kteří se slepě vydávají do zahraničí doufajíc, že se jim bude dařit lépe.

Můžeme se jim divit? Odchod z Vietnamu je hazard – všechno, nebo nic. Málokdo z nich si však dokázal představit, že budou pracovat na tržnicích, prodávat 24 hodin 7 dní v týdnu zeleninu nebo zastávat pozice špatně placených dělníků. Nezbývá než odhadovat, do jaké míry jsou Vietnamci pracovití, jak si o nich často myslíme. Možná jim nic jiného nezbývá.

Malá ukázka z dokumentu Země snů

Coby nejedlík masa jsem z tohoto potěšení vyřazena, a tak jsme koupili bílé lehké víno, protože to bylo asi jediné, co se vyplatilo koupit. Džemy St. Dalfour si kupuji už dávno v supermarketu, stejně tak kaštanové pyré, a quiche si můžu upéct i doma (protože můj je nejlepší), případně na něj zaskočit kamkoliv jinam. Markonky nebo jiné tradiční sladkosti chyběly. Ceny byly poněkud vyšší, a to i v porovnání s těmi francouzskými.

Cestou rozpálenými ulicemi jsme narazili na malé divadelní představení. Nejprve jsme však museli nasednout na kolotoč. Zajímavě pojaté představení ostravského Bílého divadla Z tohoto obrazu už nikdy neodejdu pojednávalo o smrti a bylo součástí propagační akce Ostravy, která kandiduje na město kultury 2015. Hlavní kulisou byl kolotoč, který napodoboval soukolí života. Paní smrtka sice vystupovala v bílém spodním prádle, ale kosou se oháněla svižně.

Here a SimpleViewer Flash gallery should be displayed. Click here to open the post in your browser to see the gallery.

Do DOX jsme zašli na výstavu děl Jana Kaplického – od realizovaných návrhů až po ty, které zůstaly ležet ladem. Zaujal mě návrh obytné postele coby moderního obývacího prostoru a především jídelní souprava. Cena prý na vyžádání v obchodě DOX. Raději jsem se neptala, a tak netuším, zda jde o psychologický efekt, nebo zda je souprava nádobí skutečně tak drahá. V prvním patře na galerii se konala výstava šachů v někdy opravdu necudném provedení. Výhled na Kaplického chobotnici, i když bohužel jen její papírovou podobu, stál za to.

Následovala série 31 portrétů v rámci výstavy MALÍK URVI II [malý kurvy]. Jde o portréty soudců a státních zástupců, kteří se angažovali v politických procesech bývalého režimu. Hloupé je, že zobrazení lidé jsou stále zaměstnanci českých soudů. Je to však logické – mezigenerační výměna neproběhne jen tak ze dne na den.

Podle uměleckého ředitele centra DOX může za současnou morální krizi mentalita zděděná z komunistické minulosti. A k 20. výročí konce tohoto režimu navazuje instalací Evidence zájmových osob. StB, která vychází z počítačové databáze Státní bezpečnosti obsahující stovky tisíc jmen. Nešlo pouze o spolupracovníky, ale i o ty, kteří byli pro StB z nějakého důvodu zajímavý, tedy o ty, kteří mohli být pro režim nebezpeční. Na stěnách DOXu najdete tisíce jmen, až z vás z nich přecházejí oči. Některými z nich se ještě nevytapetovalo, a tak leží v balíku na podlaze jedné relativně prázdné místnosti DOXu.

Here a SimpleViewer Flash gallery should be displayed. Click here to open the post in your browser to see the gallery.

Hudebník Emmanuel Jal, jehož příběh dokumentuje film War Child, měl smůlu. Narodil se v neklidném prostředí Súdánu a dětství strávil bojem v občanské válce.

“Lidi umírali jako mouchy,” rapuje dnes, přestože líčením válečných zážitků v sobě vyvolává deprese.

“Proč jsem přežil?” ptal se opakovaně sám sebe. Chtěl spáchat sebevraždu, ale později vyměnil zbraně. Dnes bojuje za mír v Súdánu muzikou, navštěvuje utečenecké tábory i školy a vypráví svůj příběh.

“V roce 1983 začala válka,” začíná vyprávět Emmanuel Jal ve filmu War Child.

Ve skutečnosti začala občanská válka v Súdánu mnohem dřív. K té první došlo mezi lety 1955 až 1972, kdy se Jižní Súdán cítil utlačován centrální vládou. Ve zmíněném období došlo v Súdánu ke dvěma vojenským pučům. Druhý z nich vynesl k moci plukovníka Jaafara Nimeiriho, který v roce 1972 podepsal mírovou dohodu slibující Jižnímu Súdánu autonomii.

Po jedenácti letech míru vypukla druhá občanská válka z podnětu politika Nimeiriho, který chtěl upevnit v zemi postavení islámu. Proti jeho snahám se postavil křesťanský Jižní Súdán a především Súdánská lidově osvobozenecká armáda pod vedením Johna Garanga.

Země zchudla následkem dlouhotrvající války. Šrámy si odnesli dospělí, když přihlíželi kanibalismu a znásilňování, ale i děti, které byly nuceny chopit se zbraní.

“Narodil jsem se 1. ledna 1980, ale zeptejte se 50 tisíc dětských vojáků a odpoví stejně,” říká Emmanuel Jal v dokumentu. Děti byly od rodičů odvedeny dřív než si zvládly zapamatovat datum narození.

Jestliže se tehdy zdálo všechno jednoznačné, dnes ne. Emmanuel Jal věřil, že bojuje za svobodu. Stal se však jedním ze zahořklých obyvatel Afriky, otroky chudoby a násilí.

Dalo by se říct, že příběh Emmanuela Jala, chudého dětského vojáka, připomíná pohádku. Nejprve se prosadí svou hudbou a později se vrací do Súdánu, aby se setkal se svými příbuznými. Každá pohádka má v reálném životě trhlinu. Pro Emmanuela jsou takovou trhlinou deprese, kterými trpí vždy, když vypráví osudy dětských vojáků, vzpomíná na válku a odpovídá na dotěrné dotazy.

Ani situace v Súdánu není právě nejpříznivější. Země sužovaná dlouhou občanskou válkou zůstala rozvrácená. Situaci neulehčují ani rozmíšky mezi západní oblastí Súdánu, tedy Dárfúrem, a Čadem.

Film War Child je určen hudebním fanouškům, kteří se zajímají i o jiné muzikální končiny, ale i těm, kteří se chtějí dozvědět něco víc o situaci v Súdánu.

Čteme-li v novinách o tisícovkách a milionech mrtvých, vidíme jen nicneříkající čísla, pouhou statistiku. Filmová a hudební výpověď Emmanuela Jala se proto stává ztělesněním Súdánu a osudů jeho obyvatel.

Kulturní adventní období odstartovalo 11. prosince, kdy jsme si s kamarádkou před koncertem prohlížely okolo stojící a přemýšlely, zda se na dané místo vůbec hodíme.
Ani jedna z nás neměla mini končící těsně pod zadkem, modré vlasy, každou nohavici jinak barevnou ani novou kabelku od Chanela. Shromáždění fanoušků Gogol Bordello připomínalo netradiční módní přehlídku.

Nakonec, tedy vlastně na začátek, se na jeviště přiřítil Eugen Hütz, přičemž hned třikrát po sobě rozložil stojan i s mikrofonem při poskakování s kytarou, čímž nijakou atmosféru v hale značně okořenil. Mladík stojící opodál však vždy přišel a trpělivě stojan uvedl do původního stavu. Poté se kamsi vytratil, a tak Eugen uznal, že bude lepší pustit se do zpěvu. Přesto propotil kalhoty a koncert zakončil bez vrchních částí oděvu.

Gogol Bordello zahráli písně z alb Voi La-Intruder a Super  Taranta, ale nezapomněli přidat ani jednu novinku. Nadšení prokládané loky červeného, zmínka o Becherovce, smysl pro rytmus i snaha o přeřvání jakýchkoliv falešných tónů – takový byl nezapomenutelný koncert Gogol Bordello. Jestli ještě někdy přijedou do Čech, nezapomenu přijít.

Další předvánoční kulturní zážitek se linul v komornějším duchu jazz klubu U Staré paní. Jednu večerní prosincovou středu tu totiž vystupovala Yvonne Sanchez s triem Matěje Benka. Založila jsem tradici, jež mi velí zajít alespoň jednou do roka na koncert Yvonne Sanchez. Její jemný a současně pevný hlas podporován cigaretami, které kouří jako “fabrika”, zní snad vždy dokonale.

“Jsem zklamaný. Zní, jako bych poslouchat CD,” prohlásil K.

Právě ona dokonalost i nevyzpytatelnost je na jazzu přitažlivá. Láká, pohrává si se sluchem a svádí k dalšímu poslechu.

Koncert se může vyvíjet všelijak. Zatímco někteří interpreti působí v roli hudebního toreadora vyzývajícího publikum na souboj, jiní poklidně těží z mlčenlivého souznění.

Režisér Jean-François Richet jím byl fascinován do té míry, že o něm natočil dva filmy pod názvem L’ Instinct de mort a L’ Ennemi public n°1 (v české distribuci pod názvy Veřejný nepřítel č. 1 a Veřejný nepřítel č. 1: Epilog).

Jaké bylo naše překvapení, když se nám před očima objevily závěrečné titulky. Film Veřejný nepřítel č. 1 skončil zcela nečekaně právě v nejnapínavějším okamžiku, a tak jsme si museli sehnat i druhý díl.

Podzimní uplakané počasí doprovázelo 22. října 2008 premiéru francouzského filmu, který se pokusil vylíčit život lupiče a gangstera mnoha tváří. Vyhýbám se slovům “vrah” či “zabiják”, protože Jacque Mesrine na filmovém plátně působí jako moderní Cartouche.

V 70. letech byl Jacque Mesrine nejhledanějším mužem ve Francii. Veřejnost se jej obávala, ale zároveň jeho osudem žila a nebránila se ani jisté míře obdivu. Natočením filmu tak možná přišel o svou nedotknutelnost.

Jacqua Mesrina ve filmu ztělesnil herec Vincent Cassel, který šel do natáčení s tím, že se nebude snažit probudit Mesrinova ducha a snažil se poukázat především na nepříliš šťastný konec jeho rozporuplného života.

Drsné záběry prostředí alžírské války, z níž se Mesrine vrátil v roce 1959, střídá návrat do reality, na první pohled klidnou, ale o to víc ubíjející.

Co na tom, že se snažil zapojit do běžného života a rok se živil poctivě. Nakonec místo ztratil kvůli recesi, připojil se ke kamarádům z podsvětí a stal se mistrem převleků a především útěků z věznic.

Loupil nejen kvůli penězům. Toužil po slávě a tvrdil, že svými činy pomáhá zvrátit konzumně založený systém.

Ve své biografii, kterou uveřejnil v roce 1977, se chlubí likvidací asi čtyřiceti lidí. Ve skutečnosti je těžké odhadnout počet jeho obětí. Mesrine toužící po publicitě mohl počet obětí několikanásobně navýšit. S jistotou mu byla přiřazena jen smrt dvou lidí. Při únicích z přepadených bank sice obvykle mnoho lidí zranil, ale nikoho nezastřelil. Byl znám jako gangster, který drží slovo a rád si pohrává s policií.

Jacque Mesrine je ve filmu ukázkovým případem záporného hrdiny, jehož vám začne být líto a nakonec mu držíte palce a tajně doufáte v happy end. Sám Mesrine však možnost šťastného vyvrcholení již v polovině prvního filmu odmítá. “Buď venku, nebo mrtvý,” prohlašuje. V závěru pochopíte, že se nedíváte na americký film.

Stánkovým Tuzexem a hudbou si Staroměstské náměstí připomnělo 20. výročí události 17. listopadu 1989.

Ze Staroměstského náměstí jsme se přesunuli na Národní třídu, kde jsme se nemohli téměř hnout a krátký úsek mezi obchodním domem a kavárnou Louvre ušli za deset patnáct minut. Nakonec jsme se dostali k památníku. Velký počet lidí a teplo plápolajících svíček vytopilo průchod na opravdu vysokou teplotu.

Před rokem jsem si připomněla výročí listopadových událostí dokumentem Občan Havel,  letos ho viděla naživo, i když opravdu jen z dálky. Bohužel plán projít obchodním domem jsem neměla jen já, a tak se tísnili lidé i zde. Ochranka obchodu se nezdála být příliš nadšená, ale neměla příchozí kam vyhodit. Ulice byly totiž už tak plné.

Na jednu stranu je mi líto, že jsem Václava Havla viděla zdálky a že jsem píseň Vladimíra Mišíka pouze slyšela, ale nakonec jsem trochu zalitovala. Proč se Češi nesetkávají při oslavách státních svátků častěji?

Here a SimpleViewer Flash gallery should be displayed. Click here to open the post in your browser to see the gallery.

I to jsem si přečetla o muži s padesáti kresbami bot, tedy o Andy Warholovi, do jehož muzea jsem se v létě vydala ještě s několika lidmi. Je to sice dávno, jenže i tento článek je zařazen mezi “drafts” dlouho. Příliš dlouho na to, abych zmáčkla tlačítko Delete a všechno nenávratně smazala.

Jedno z muzeí Andyho Warhola senachází poměrně blízko, přestože i cesta z Košic je obšírnou záležitostí. Po čtyřech hodinách vlakem a jednom přestupu jsme vystoupili v Medzilaborcích. Před námi louky a pole, koleje, opuštěné budovy a silnice.

K muzeu by však trefil i jedinec se zhoršenou schopností orientace. Od nádraží totiž vede jediná silnice směrem na Medzilaborce. V centru je pak malé náměstí s muzeem, kostelem, pizzerií a Tescem, které je otevřeno i o víkendu.

Trochu zrazujicí může být fakt, že se Andy nenarodil na evropské pevnině, ale ve Spojených státech a jeho rodiče nepocházeli z Medzilaborců, nýbrž z malé vesnice Miková, která leží o několik kilometrů dál. A pak se není třeba divit Warholovu tvrzení, v němž prohlašoval, že je odnikud.

“Nejkrásnější na Tokiu je McDonald’s. Nejkrásnější na Stockholmu je McDonald’s. Nejkrásnější na Florencii je McDonald’s. Peking a Leningrad nemají nic krásného,” provokoval Andy Warhol, jehož nejznámější díla zobrazovala spotřební zboží. Campbell´s Tomato Soup, lahev Coca Coly, dolarové bankovky, kterých si z muzea můžete odvézt, kolik chcete.

Když byl Andy Warhol v roce 1968 postřelen, řekl, že všechna jeho díla souvisejí se smrtí.

Colu vypijeme a lahev vyhodíme, dolarové bankovky mohou shořet a nebo být utraceny, z konzervy zbude hromádka rzi. Na co se soustředit v pomíjivém světě, v němž se i my časem rozpadneme?

Doporučená četba:

• ANDY WARHOL 1928-1987 Umění jako byznys, Klaus Honnef, nakladatelství Slovart/Taschen
• Má léta s Andy Warholem, Ultra Violet

Entropa se přestěhovala do Prahy a zajímalo by mě, kdo ji nakonec koupí. Dočasným domovem se jí stala holešovická galerie současného umění DOX.

Jen opravdu hodně znuděný vrátný by se z jejího hlídání těšil. Entropa totiž svítí a hraje. Každou chvíli slyšíte dudy, hučící autíčka jezdící po německých silnicích a do toho všeho muezzin svolává k modlitbě…

“Něco na tom bude,” řeknete si během prohlídky. Entropa působí zblízka mnohem zábavněji než na detailních fotografiích a popisech v novinách.

Nečekala jsem však, že bude až tak ohromná. Jen samotná konstrukce, na které jsou jednotlivé státy upevněny, váží téměř 6 tun a měří prý 16,4 x 16,5 metrů. Proto je v DOXu upevněna na jednu z budov, stojí tak venku bez jakéhokoliv zastřešení. Nikam jinam se totiž nevejde.

Hlavním tahákem sice byla Entropa, ale v DOXu právě probíhala výstava Douglase Gordona Krev, pot, slzy, která sice v prvním sále vypadala prapodivně. Když si zapomenete přečíst leták vysvětlující základní myšlenky výstavy, můžete se dokonale ztratit. “Co tím chtěl říct?” divíte se. Zatímco u Entropy je naprosto jasné, co David Černý myslel tureckým záchodkem, v případě Douglase Gordona se stáváte součástí jiného světa.

“Prosté věci, jež vidíte, jsou všechny složité,” říká nám Douglas Gordon svou výstavou. S oblibou si pohrává s videem.  Ne snad proto, že by patřil mezi milovníky moderních technologií. Zabývá se otázkami lidského vnímání.

Vnímání času a prostoru spojujeme s pojetím dobra a zla tvrdí Douglas Gordon, který ukazuje na mnoha televizních obrazovkách krátké filmy či obrazy. Mix zvuků a obrazů působí jednotně, přestože vás nutí vykročit a prohlédnout si každou obrazovku zvlášť. Podobně působí fotografie.

Je důležitější celek, nebo je třeba klást větší pozornost na detaily?

Aby toho nebylo málo, vešel se do DOXu i projekt Čtrnáct S. S jako: smutek, samota, sex, superego, soustředění, sen, střed, spojení, strach, setkání, skrýš, souvislost, smrt. Všechna “eska” nás doprovází každý den, aniž bychom si je uvědomovali.

Projekt Čtrnáct S vznikl ve spolupráci s občanským sdružením Schrödingerova kočka a s Českou společností pro psychoanalytickou psychoterapii v Praze. Čtrnáct umělců tak dostalo možnost prezentovat svůj pohled na výše zmíněná témata.

A tak si můžete prohlédnout houpající se smrtku s igelitkou zavěšenou u hlavy, se stále se nafukujicí a vyfukujicí lebkou, návrhy domů i s černou zavěšenou kostkou, která vám umožní stát se exponátem.

Čtrnáct S se snaží uchopit téma identity a hledání kořenů, ke kterým patří i ona smrtka. Na každého jednou dojde, přestože můžeme onu nepříjemnou bytost zcela jednoduše zesměšnit. Smrt triumfuje v pojetí “eS” Františka Skály.

Příjemné je, že v DOXu můžete fotit.

Here a SimpleViewer Flash gallery should be displayed. Click here to open the post in your browser to see the gallery.

Zastávka č. 1: Praha španělská, výstava v Císařské konírně Pražského hradu mapující ozvuky španělské kultury v Českých zemích v podobě výtvarných děl a obrazů, soch, oděvů, textilií, grafik a knih.

Výstava by měla ilustrovat španělský vliv na českou kulturu 16. a 18. století. Prahu ve španělském hávu, jak napovídá název výstavy, tu však nečekejte. Na 90 vystavených předmětů ilustruje zejména kulturu a dobové události.

Zaujalo mě dobré nasvícení výstavy, sochy svatých (jednoho svatého málem srazila k zemi dívka s objemným batohem na zádech) a známý obraz generála Marradase.

Expozice je zpřístupněna až do 28. června 2009.

Zastávka č. 2: Zlatá ulička se o muzejní noci otevřela zdarma. Po několika letech jsem se tedy podívala na dům, v němž žil Franz Kafka, zahlédla zkoušku divadelního představení na hradbách a opět úspěšně minula “sprostou kliku”.

Zastávka č. 3: V bistru u Karlova mostu mají dobrý falafel. Podávají ho se zeleninou v arabském chlebu.

Zastávka č. 4: Muzeum Kampa bylo beznadějne přelidněné. Když jsme vystáli frontu na dvoře a konečně se dostali do budovy, tak jsme zjistili, že se fronta táhne i uvnitř, a tak jsme pomalu odešli.

Zastávka č. 5: V hlavní knihovně probíhá výstava s názvem Monument transformace. V první místnosti jsou pověšeny transparenty z roku 1989. Poté jsme prošli jakousi výstavkou starých předmětů, které všichni známe a také jsme je kdysi používali (např. kýčovité zlaté hodiny s otáčejícím se závažím, nepravé panenky Barbie, krabičky od sirek se starým designem…).

Následují místnosti, ve kterých promítají krátké filmy. V tom prvním tahá několik mnichů za lana. Na konci filmu zjistíte, že lana byla připevněna k rozpadajícímu se domu.

Zastávka č. 6: Před Maiselovou synagogou je dlouhá fronta, obcházíme proto blok a snažíme se najít Španělskou synagogu. Omylem zavítáme do klidného zákoutí v ulici 17. listopadu, se zpěvem židovských písní. Je tu klid, ačkoliv i sem doznívají zvuky okolního světa.

Zastávka č. 7: Neorganizovaně se vracíme k Maiselově synagoze. Zjistili jsme, že zdánlivě dlouhá fronta rychle postupuje, a tak jsme se za chvilku dostali dovnitř. V synagoze právě probíhá výstava pojednávajicí o historii Židů na českém území. Jsou tu vystaveny nástavce a koruna na tóru.

Zdá se, že muzejní noc splnila svůj účel. Objevila jsem několik mně dosud neznámých muzeí se zajímavými výstavami, například o muzeu českého granátu v Praze jsem do té noci nikdy neslyšela. Nebudu také zaměňovat synagogy a příště bez váhání zamířím do Španělské.