• Přibližně deset šlápnutí do louže a pět vybalancovaných pozic, při kterých jsem málem uklouzla,
• několik školáckých chyb (kolik je tak akorát a kolik už je příliš?),
• bloudění rozlehlou budovou v práci, kde neexistuje ani nejzákladnější plánek pro podobně bloudící bytosti,
• třikrát pozdravit tu samou osobu, s níž jsem se potkala na chodbě (jde o přehnanou slušnost, nebo naprostou vyšinutost?),
• zbůhdarma hodit asi sedm korun do automatu bez toho, abych za ně získala capuccino odpovídající kvality.

Nezbývá než si krátce připomenout, jak Praze slušel sníh v době, kdy se ulice obešly bez potoků klouzající břečky a rampouchů ohrožujících chodce.

Here a SimpleViewer Flash gallery should be displayed. Click here to open the post in your browser to see the gallery.

Protože rok 2009 opravdu nestál za nic, nezbývá nic jiného než výmluvné gesto, které je určeno právě tomuto poměrně dlouhému časovému úseku…

A také víra a přání do nového roku…

Vánoce splnili mé základní potřeby:

• mám se do čeho obléct,
• čím se navonět,
• čím se umýt,
• co číst,
• na čem cvičit jógu
• a z čeho pít maté.

Kromě věcných darů jsem se při procházce městem docela pobavila následujícím rozhovorem, který se nesl zaplněným chrámem svatého Víta.

Dětský hlásek: “Tati, tati, kdo je to?”
Hlas tatínka: “To je svatý Václav.”
Dítě: “Kde bydlí svatej Václav?”
Tatínek: “Ten už je mrtvej.”
Dítě: “A kdo je tohle?”
Tatínek: “To je Jan Nepomucký.”
Dítě: “Co dělá Jan Nepomucký?”
Tatínek: “Nic. Taky umřel.”
Dítě: “A kdo je tohle?”
Tatínek (rezignovaně): “To je Přemysl Otakar II. Ten už je taky mrtvej.”

Here a SimpleViewer Flash gallery should be displayed. Click here to open the post in your browser to see the gallery.

První Vánoce za mnou, druhé Vánoce přede mnou, jak naznačoval i příchod našeho souseda, s jehož rodinou sdílíme nepříliš prostornou chodbu.

Pozdravíme se právě v okamžiku, když vystupuje z výtahu ověšen objemnými taškami, do nichž naskládal vánoční dárky. K tomu všemu se mu u nohou prochází pes. Soused se zřejmě rozhodl podpořit ekonomiku v době recese a svým dětem připraví štědré Vánoce. Odemknu tedy dveře do společné chodby, protože se mu nedostává volných rukou. “Mám toho trochu víc,” prohodí omluvným tónem. Následně si vyměníme nicneříkající fráze o počasí, načež soused hrdinně otevře dveře od bytu. Nečekal však, že mu přijde naproti malá dcerka.

“Tati, už přišel Ježíšek?” zeptala se se a zkoumavým pohledem prohlížela vyrovnané balíčky v jedné z tašek.

Soused se na chvíli zarazil. Uvědomil si svou situaci, která v ten okamžik nebyla právě nejrůžovější. “Ale to ještě asi ne,” snažil se ujistit dítko nepříliš přesvědčivým tónem.

Jednoho dne své chování však změnil. Místo obvyklého spánku v klubíčku se natáhl vedle ní. Neobvyklé hadovo chování ji zarazilo, a tak se vyptávala ostatních chovatelů i prodavačů v chovatelských potřebách. Nikdo jí nedokázal poradit.

Odpovědi se jí dostalo až v zoo od jednoho z ošetřovatelů. Dozvěděla se, že by se hadího přítele měla raději co nejrychleji zbavit. Ošetřovatel totiž řekl, že si ji had přeměřuje, porovnává se s ní, aby věděl, jestli je dost dlouhý na to, aby ji mohl bez problémů sníst.

“Směle do toho,” řekla jsem si, když jsem se rozhodla posunout svou mysl do sféry pozitivního myšlení.

Pondělí
Musím vstávat už v půl sedmé! Sotva se stihnu umýt a obléct. I přes všechen spěch se ukázalo, že autobus vyrazil nějak brzy, a tak musíme dobíhat. Nechce se mi a ke konci rovinky cítím nedostatek energie. Snídaně nebyla a běžet nenajedená okolo sedmé hodiny ranní na autobus není to nejlepší, co se dá v pondělí ráno podniknout. “Alespoň jsem se ohřála,” chlácholí mě pozitivní já a zbytek dne proběhne v poklidu.

Úterý
Jsem nachlazená, bacily si v mém těle pořádají mejdan, což se mi vůbec nehodí. Řešení je jednoduché: co můžeš udělat zítra, odlož na pozítří.
Pracovní školení jsem přežila bez úhony. Bohužel jsme se fotily. Moje podobizna vypadá standardně nefotogenicky, ale co se dalo čekat. Jsem unavená, nadopovaná Ibalginem a Analerginem… “Mám i hezčí fotky,” chlácholím se.

Středa
Jdu do knihovny, vláčím s sebou tašku se čtyřmi knihami a foťák. “Co kdyby se naskytl nějaký pěkný záběr,” říkám si. Stále mi není dobře, ale s vidinou spánku se vrací i pozitivní mysl.

Čtvrtek
Ráno vstávám brzy a vyrážím na odběr krve. Psychicky se připravuji na dlouhou frontu, ale nakonec jsem na řadě za pět minut. Ploužím se nakoupit něco k jídlu a při návratu domů vidím souseda, jak zalévá květiny na balkoně. Raději se mu elegantně vyhnu a do domu vcházím zadním vchodem. Mám totiž mastné vlasy a nazelenalý obličej.
Je mi tak špatně, že nevnímám ani náladu. Začíná mi být ale jasné, že přijdu o páteční koncert Polemic. “Mají to ze Slovenska co by kamenem dohodil, přijedou zas,” omluvím svou neúčast a jdu si lehnout.

Pátek
Zápisky o pozitivním myšlení se mění v úryvky ze života nemocné.

Sobota
Vyrážím ven. Sice mi není nejlíp, ale zdravotní stav je to poslední, co mě zajímá. Najednou jde všechno mnohem líp. Nemoc mě zasáhla až po šesti hodinách chůze Prahou. Únava stála za to. Náhodou jsem zahlédla papeže, vyfotila ho, a tak nelituji neustálého se tahání s foťákem.
Jenže jsem nemocná a mám chuť nadávat na letošní “povedený” rok. Přívalu negativní energie nakonec odolám.

Neděle
Jsem nemocná, ale léčím se a trhám rekordy ve spánku. Sny si nepamatuji a náladu nevnímám.

Pondělí
Uplynul týden od rozhodnutí myslet pozitivně. Někdy to šlo lépe, jindy hůře. Pozitivní myšlení v přívalu horka způsobeného teplotou není nijak snadné.
Je státní svátek, v nohách cítím slabost, oči se mi zavírají. Kolegyně je víc nemocná než já, a tak se odhodlaně vydávám na cestu do práce. Obchody jsou zavřené, otevřeno mají jen vietnamští prodejci a Tesco Express.
V práci se orientuji především hmatem. Svět je totiž až příliš zamlžený. Dlouhé chodby zejí prázdnotou, opuštěné staveniště připomíná špatný horor.
Bavím se s hostem o návštěvě papeže, ale nemohu se soustředit. Ve studiu udělám několik fotek, které šťastnou náhodou nedopadly úplně špatně. Nakonec se mi z toho všeho podaří vybruslit, odcházím brzy a odpoledne si už vychutnávám těstoviny s výtečnou tuňákovou omáčkou.

Závěrečné shrnutí pozitivního týdne: Pozitivní myšlení je otázkou stereotypu. Zvykneme-li si ke všemu přistupovat negativně, svět se sám o sobě pozitivním nestane. Svět je totiž odrazem naší mysli.
Svůj pozitivní týden jsem sice nezvládla dokonale, ale i snaha se počítá.

Filmotéka pro příliš pozitivní osobnosti: Kurz negativního myšlení

Více než 1 milion obyvatel a všeobecná známost – tak je definováno velkoměsto. Možná, že se Praha této definici nebezpečně přibližuje, ale frekvence nežádoucích setkání tu bývá čas od času až příliš vysoká na to, abych svou rodnou část hroudy mohla označit za velkoměsto.

Předevčírem jsem například potkala učitelku z VOŠky, kam jsem chodila. Učila ekonomiku, marketing, případně další “okecávací” předměty a byla známá tím, že mě a mou kamarádku, vedle které jsem seděla, neměla právě v lásce. Vlastně ani netuším proč. Při jejích výkladech si četli noviny, svačili nebo luštili křížovky i všichni ostatní, nejen my dvě.

A tak jsem tedy potkala svou “oblíbenou” učitelku na cestě metrem z lekce Bikram yogy. Byla jsem rozcuchaná, upocená a oblečení se na mě neslušivě krčilo a lepilo. “Vypadáš jako troska,” musela si myslet. Jistě jsem ji potěšila.

“Takové problémy máte jen vy ženy,” slýchávám a možná je to pravda. Ředitelka na střední nás často kontrolovala na chodbách, zda chodíme řádně oblečeni a přezuti. Možná si neuvědomila, že v osmnácti má člověk vlastní názor na styl oblékání a nepotřebuje rady od přemalované paní s nevkusnou pozlacenou broží připnutou na halence. Nedovedu si představit, že by nás podobným způsobem kontrolovat chlap.

Kdesi jsem četla, že ženy jsou velké kritičky a navíc používají přísnější metr pro ženy než pro muže. Autor, jehož jméno jsem zapomněla, tento fakt zdůvodňuje tím, že se ženy cítí slabší a ohroženější. Slabost jedné členky skupiny oslabuje i ostatní a celou skupinu.

Nebo se jedná o rivalitu a ředitelka ze střední zkoumala vyrůstající konkurentky?

Jde o šedou “bednu” Beijing, ale možná, že kdysi měla jinou barvu, na kterou si už nevzpomínám. Zvláštní je, že ji zapínám jen výjimečně, když mě napadne, že by bylo skvělé podívat se na fim, který jsem viděla už dvacetkrát a právě dnes běží jeho pětistá repríza.

Dosud jsem si myslela, že je můj televizor raritou, na kterou jinde v Praze jen tak jednoduše nenarazím. Jenže stalo se. Setkání se uskutečnilo na výstavě Douglase Gordona Krev, pot, slzy, kde se jedna z expozic skládala z mnoha různých televizorů. Na každém z nich běželo něco jiného.

Po slavné digitalizaci mi televize zapojená do kabelu běží stejně jako předtím – šumivě, napůl černobíle, někdy se “ztratí” kanál, aby byl někdy později znovu nalezen.

Nevěřila jsem tedy svým očím, když jsem zjistila, že se s “mým” televizorem dokonce i obchoduje. Cena osmnáct a více let starého televizoru se pohybuje okolo 500 korun. Někteří odvážlivci ve svých inzerátech cenu zaokrouhlili na 1 000 korun.

Nevím, kdo by v době LCD a plazmových obrazovek kupoval staré obrazovky. Možná umělci se záměrem vykuchání nebo Douglas Gordon připravující další zmatečnou expozici. Nebo ti, kteří rádi ladí kanály točením vroubkovitého kolečka? Uznávám však, že představa LCD na nemoderně zařízené chalupě mi nesedí.

Americká akademie pediatrů televizi zavrhla. Děti do dvou let by ji neměly vůbec sledovat a děti nad dva roky by u ní měly strávit méně než dvě hodiny denně. Co pediatři říkají na počítače a internet jsem zatím nevypátrala.

Dnes jsem v knihovně zahlédla jednu slečnu, která mě na první pohled zaujala. Měla s sebou totiž menší kufr na kolečkách, ze kterého chvatně vyndavala bichle pojednávající o historii, filozofii i krásnou literaturu.

Slečna má buď dobré srdce a knihy vozí nemohoucímu členu rodiny, který je nadšeným čtenářem různých žánrů. Nebo je podobného zaměření a každé krátké mihnutí se v knihovně pro ni může znamenat dva tři knižní úlovky odnášející si domů.

Pes je zakopán v rezervacích. Knihy si můžete zarezervovat přes internet a zarezervovanou knihu si vyzvednout během cesty městem. Jenže odolat poličkám plných knih je těžké, a tak často odcházím nejen s rezervovanou knihou, ale i s jednou dvěma knihami navíc, protože příště by “tam” už nemusely být.

Do “kufrového” stádia jsem zatím nedošla a jsem tomu ráda. Nevlastním totiž dostatečně objemné zavazadlo.

Stejný kamarád mi v pravidelných intervalech doporučuje, abych popadla raneček a vydala se do světa za prací. A já mu namítám, že mě nebaví uklízet, pracovat ve skladu, nebo hlídat cizí děti! Dávám tedy za pravdu nadpisu jednoho vtipně znějícího inzerátu (UŽ VÁS NEBAVÍ UKLÍZET, pracovat VE SKLADU, HLÍDAT CIZÍ DĚTI?), který by působil lákavě, kdyby se nejednalo o telemarketing.

Místo ranečku jsem popadla svou nepraktickou černou tašku a vydali jsme se do parku za sluncem a objevy kostelu sv. Gabriela v Holečkově ulici, okolo kterého jsem až dosud pouze projížděla autobusem. Slunné počasí prvních květnových dní jsme využili k “piknikování”. Nikdy jsem nepřemýšlela, že by se v Praze našlo místo vhodné pro piknik, ale nakonec jsem jich vymyslela hned několik:

• Divoká Šárka
• Průhonice
• Vyšehrad
• Kinského zahrada
• Prokopské údolí
• klidný koutek na Petříně (existuje-li nějaký)

Volba padla na Kinského zahradu, kde zpívali ptáci, skákaly žáby a pobíhali psi úporně loudící jídlo. Při odchodu jsme narazili na fotogenickou žábu, kterou si fotilo několik nadšených turistů. Kde jinde, než v Praze se žáby stávají předmětem nadšení?