Konečně tedy vím, kolik mouky si představit pod výrazem 1 cup all-purpose flour, proto jsem se vrhla na pečení, bez otravného počítání či převádění jednotek, které mi nešlo ani ve škole, natož po tolika letech matematické abstinence.

Navíc i dostupnost poměrně levných bio hrušek mě inspirovala k pečení čokoládovo-hruškového koláče podle smitten kitchen.

Co budete potřebovat?

• 125 g (1 cup) hladké mouky,
• 1 lžičku prášku do pečiva,
• 1/4 lžičky soli,
• 3 vejce o pokojové teplotě,
• 113 g (4 unce) másla,
• 85 g (3/4 cups) cukru,
• 3 hrušky nakrájené na malé kousky,
• asi 60 g čokofleků, ale já jsem použila čokoládu se 70 % kakaa, kterou jsem nakrájela na malé kousky.

A jak dál?

Smíchejte mouku, prášek do pečiva a sůl. Poté přichází čas na mixér! Šlehejte vejce asi 5 až 10 minut až zesvětlí a nabudou na objemu.

Máslo dejte na pánev, rozpusťte ho a nechte hřát ještě několik minut, dokud nezhnědne a nezačne vonět po ořeších. Pánev odstavte, ale udržujte ji stále trochu teplou.

Do rozšlehaných vajec přidejte cukr a opět několik minut šlehejte. Až když vaječno-cukrová hmota začne ztrácet objem, pomalu začněte přidávat máslo a mouku s práškem do pečiva a solí.

Těsto nalijte do připravené formy, posypte nakrájenými hruškami a čokoládou. Obojí během pečení klesne až téměř na dno. Pečte při teplotě 180 °C asi 40 minut.

Hruškový koláč

Těsto:
200 g hladké mouky, 60 g moučkového cukru, 1 vanilkový cukr, 150 g másla, 1 vejce

Náplň:
300 ml mléka, 80 g krupicového cukru, 1 sáček vanilkového pudinkového prášku, 200 g měkkého tvarohu

A samozřejmě hrušky, asi 4 větší.

Postup:

1. Smíchejte mouku s moučkovým cukrem, přidejte vanilkový cukr, máslo a vejce. Ingredience zpracujte v hladké těsto, které nechte asi půl hodiny odležet v ledničce.
2. Z mléka, cukru a pudinkového prášku uvařte pudink. Do vychladlého krému přidejte tvaroh.
3. Těsto se má rozválet na kulatý plát, ale já zásadně vtlačuji těsto do vymazané (papírem vystlané) formy.
4. Na těsto rozetřete připravený krém a na něj hrušky (zbavené jádřinců, nakrájené na tenké plátky, na chvíli nechané ve vodě s citronovou šťávou).
5. Koláč se peče asi 40 minut při 180 stupních.

Zdrojem tohoto receptu je jeden časopis pro ženy, kde doporučují po upečení přetřít hrušky meruňkovým džemem a posypat plátky mandlí. Rozhodla jsem se vyzkoušet méně sladkou alternativu, totiž želatinu (Dr. Oetker ji nabízí z agaru, tudíž nemusí zemřít jediný kopytník).

Výsledek: Recept se musím pokusit neztratit, protože dort je jemný a stojí za to. Vřele doporučuji.

Jahodová tartaletka

Těsto:
300 g hladké mouky, 150 g moučkového cukru, 200 g másla

Náplň:
150 g másla, 100 g moučkového cukru, 300 g měkkého tvarohu, 1 balíček vanilkového cukru, dortové želé a hodně jahod (asi 250 – 300 g, ale záleží na chuti)

Postup:

1. Mouku smíchejte s moučkovým cukrem, přidejte máslo a vejce. Zpracujte těsto a nechtě ho asi hodinu odpočívat v lednici.
2. Odleželé těsto pak můžete vyválet a dát do malých formiček. Vzhledem k tomu, že malé formy nevlastním, zamačkala jsem těsto svým obvyklým způsobem do větší dortové formy. Dno propíchejte několikrát vidličkou a pečte asi 20 minut na 200 stupňů.
3. Máslu vyšlehejte s cukrem, přidejte tvaroh a vanilkový cukr.
4. Upečené těsto nechte vychladnout. Poté plňte krémem a navrch položte nakrájené jahody, které nezapomeňte zalít dortovým želé.

Výsledek: Stálo to za pokus. Příště nahradit jiným (lepším!) krémem, třeba pudinkovou kombinací. Těsto se podobá tartaletce od Paula.

Časopisecká inspirace  recepty nebyla špatná. Byla jsem obohacena o několik desítek minut v kuchyni, čímž klesá počet minut, které bych mohla zabít plodnějším způsobem. Z toho vyplývá, že si na nějakou dobu naordinuji pečící klid.

Nakonec mi byly doporučeny pouze dvě kartářky – jedna z Chrudimi a druhá vcelku známá z Prahy. Hned při telefonickém objednávání jsem se neubránila představě černé kočky ležící v koutě pokoje a křišťálové koule, do níž se kartářka jistě potají dívá. Ochraptělý hlas osoby na druhém konci těmto fantaskním představám dokonale nahrával.

V dohodnutý den jsem se vydala do pro mě zatím neznámé čtvrti a ulice k ženě trpící úporným chrapotem, abych se od ní dozvěděla něco málo ze své budoucnosti. Dům jsem poznala okamžitě – na ošuntělé bytovce se vyjímaly nápisy upozorňující na přítomnost kartářek.

Nápadné směrovky mě dovedly až do koutu chodby v prvním patře, kde byla přede dveřmi bytu kartářky malá čekárna. Zazvoním pro jistotu na oba zvonky, které před sebou vidím. Přes dveře slyším štěkající psy, ale kartářka nikde. Po chvíli marného přešlapování jsem se odvážila zeptat na paní kartářku souseda, který se vystěhovával ze svého bytu. Neporadil mi.

Paní kartářka se objevila asi 10 minut po smluveném čase. Usoudila jsem, že jsem až příliš úzkostlivě dochvilná a počkala za dveřmi, než paní zahnala psy a připravila svou “ordinaci” na výklad karet. Po chvíli mě pozvala dál – do předsíně upravené pro návštěvy dychtící po budoucnosti. Nábytek podobající se kulisám seriálu Cirkus Humberto – všechno dokonale zapadalo.

A tak jsem rozmíchala karty a levou rukou je rozložila na skleněný stůl. Kartářka je vzápětí vyložila, chvíli se na ně zadívala a začala mi vykládat budoucnost.

Karamboly v lásce? Existuje někdo, kdo je nezažil? Bytové nebo finanční problémy? Kdo je nemá?

Začala láskou (u mladé ženy se zřejmě neočekávají jiné problémy?). Po každé větě se na mě významně podívala. Snažila se vyčíst dojmy z mimiky, nebo ne? Její otázky byly podobně znejisťující. Proč se potřebuje kartářka ptát na studia nebo existenci starší osoby v rodině, když by měla odpovědi vyčíst z karet (případně najít na internetu, jako každý druhý). Chtěla jsem po běžné kartářce až příliš?

Co tolik lidí žene ke kartářkám? Životní nejistota a touha po alespoň smyšleném řádu? Zoufalá potřeba poradit ve zdánlivě bezvýchodných situacích?

Problém vězel v tom, že „moje” kartářka se vzmohla na slepé hádání přítomnosti. Našli se samozřejmě lidé, kteří s ní byli spokojení. Zřejmě slyšeli to, co slyšet chěli. A třeba i v tom je třeba hledat nevyzpytatelný úspěch kartářek.

Ze všech níže uvedených ingrediencí může vzniknout francouzský slaný koláč (nebo pizza, jak někteří přirovnávají, i když s ní nemá quiche téměř nic společného).

Ingredience na těsto:

• 300 g hladké mouky,
• špetka soli,
• 125 g másla,
• 100 ml vlažné vody.

Náplň:

• 1 kg čerstvého špenátu (případně zmraženého Bonduelle),
• 300 g uzeného nebo čerstvého lososa,
• 3 vejce,
• 250 ml smetany,
• sůl,
• pepř,
• stroužek česneku.

Ingredience na těsto pořádně smíchejte až vznikne poměrně hutné těsto, které umačkáte do připravené vymazané formy a několikrát propíchnete vidličkou. Někdo nejdřív peče těsto na korpus a až poté přidá náplň, ale já ne. Na připravené těsto rovnou přidám směs ze špenátu a lososa.

Pro náplň nakrájejte osoleného lososa na malé kousky, kterého smícháte s připraveným špenátem (spařeným na pánvi s česnekem). Přidejte vejce, smetanu, nezapomeňte osolit a opepřit, případně jinak dochutit.

A výsledek? Lehce křupavý, šťavnatý, aromatický… Ideálně upečený v kulaté formě.

Tehdy začal boj spočívající v hledání vhodných surovin a zpracovávání extrémně lepivého těsta, které odolávalo štědrým nánosům mouky. Výsledek nakonec stojí za to.

Švédské zázvorové sušenky

Ingredience

• 300 g másla,
• 450 g cukru,
• 6 kávových lžiček Golden Syrup (nalezen v Tescu za příjemně nízkou cenu, ale může být nahrazen medem),
• 2 kávové lžičky skořice,
• 1 kávová lžička drceného hřebíčku,
• 1 kávová lžička mletého zázvoru,
• 1 kávová lžička prášku do pečiva,
• 2 kávové lžičky kardamonu,
• 200 ml vody,
• 900 g mouky.

Postup

1. Utřeme máslo se sirupem, kořením a zázvorem,
2. přidáme mouku, cukr a dobře promícháme, čímž vznikne pořádně lepivé těsto.
3. Necháme 24 hodin v lednici odpočinout.
4. Z odpočinutého a vyváleného těsta vykrajujeme a pečeme asi 5 až 10 minut při 220 stupních.

Čím jednodušší tvary si vyberete, tím je vykrajování a pečení jednodušší. Samozřejmě, že jsem nakonec stejně neodolala pracným sobům a vykrajovala, uždibovala a párala se s detaily. Když jsem soby podrobila zdobení, mnohokrát jsem proklela závan adventní pracovitosti.

Julmust, vánoční cola s chmelem

Julmust je nealkoholický nápoj, který se objevuje ve Švédsku v době adventu (nebo jiných svátků, ale obvykle pod jiným jménem).

Jde o colu s neidentifikovatelnou kořeněnou příchutí, která vzdáleně připomíná aroma českého rumu. Jenže ve Švédsku bychom tuzemák hledali marně. Stejně jako alkohol v obchodech.

Poněkud záhadný nápoj má na svědomí Herry Roberts a jeho otec, kteří v roce 1910 vytvořili nealkoholickou alternativu k pivu. Dodnes jej vyrábí pouze firma Roberts AB, přičemž tradiční recept zůstává tajný.

U nás jsem objevila Julmust v IKEA. Bohužel jen nelight verzi.

Nikdy jsem však nepotkala nemocného s rouškou. V kině i dopravních prostředcích na mě neustále někdo prská, aniž by si dal ruku před pusu.

Mohla bych kritizovat nevychovanost pasažérů pražské MHD, ale četla jsem, že zakrytí si ústa rukou je svým způsobem poměrně nehygienické opatření. Poprskanou rukou totiž uchopíte třeba držadlo v tramvaji, čímž viry dostanou prostor k napadení spolucestujícího.

Kašlat a prskat se má prý na rameno! Každý samozřejmě prská na své. V případě silné rýmy se však podobná situace jeví nechutně jako třeba smrkání do rukávu.

Nabízí se tedy celkem jednoduché řešení. Roušky. Možná se jedná o řešení podobného rázu jako prošlé Tamiflu, ale lepší než nic. Po poměrně krátkém výběru na eBay jsme si objednali roušky se dvěma prasaty. Stále nevím, jestli šlo o legraci, nebo zda přijde doba, kdy se prasečí pomocníci budou hodit.

Až po doručení jsem se dozvěděla, že jde o roušky s poměrně slavnými japonskými prasaty. Monokuro Boo jsou hvězdy japonské anime vytvořené společností San-X. Dvě prasata, jedno černé a druhé bílé, jsou čas od času doprovázeny včelou poletující okolo.

Jednoho nedělního poledne jsme se oddali lenosti, rozhodli se nevařit a zajít na oběd do restaurace Makakiko u Anděla na Running Sushi, přestože sám název Running Sushi je trochu zavádějící. V různobarevných miskách totiž můžete objevit i teplou kuchyni – od hovězího masa v teriyaki omáčce po zapečené mušle.

Studená kuchyně putuje na dolním pásu. Pochutnala jsem si tak především na maki sushi a nigiri sushi, ale i na zelenině, ovoci méně či více exotickém, dortících z rýžové mouky, které se rychle rozpouštějí v ústech…

Marně jsem však hledala systém v používání barevných misek. A protože jednou bylo
v červené misce sushi a podruhé zas ovoce, usoudila jsem, že ne vše musí dávat smysl.

Touha ochutnat vše alespoň trochu neznámé převládla. Obsluha působila trochu vtipně bleskurychlým odnášením veškerého nádobí, které jsme jen trochu poodsunuli stranou, a tak jsme nakonec ztratili přehled o objemu snědeného jídla. A výsledek hodování? Přejedení ve své dokonalé a malátné formě.

Výhody Makakiko

• přijatelná cena,
• možnost ochutnat vše, co se vám zlíbí,
• milá obsluha.

Nevýhody

• atmosféra trochu pokulhává – od japonské restaurace přece jen stále čekáme sezení na zemi a tradiční hudbu v pozadí a ne kulisu nákupního centra,
• malý výběr sushi – pouze maki a nigiri,
• hrozba nechutného přejedení se.

O několik měsíců později jsem objevila lampiony z IKEA a tento týden jsem je vyměnila za ketlování.

Po každodenním několikahodinovém sezení u počítače mám chuť se doslova vrhnout do jakékoliv ruční činnosti, pracovat jako zahradnice nebo pekařka. Až pomyšlení na nízký plat mě obvykle z podobných chutí rychle vyléčí, a tak občas jen procházím nabídkou uměleckých kurzů, kde jsem natrefila i na stránky ateliéru K1, kam jsem tento týden zašla na kurz.

Začalo to tápáním. Jsem ve správné ulici? Jaké číslo domu vlastně hledám? A kde je vchod do ateliéru? “Vy jste tu poprvé?” zeptala se mě jedna z lektorek jiného kurzu postávající
u vchodu.

Pokračovalo to horkým čajem, rozpálenými kamny, které vydávaly příjemné teplo, prvním pokusem o očko a zdlouhavým výběrem korálků, při němž jsem podléhala mírné panice.

Po hodině vzniklo cosi, co mělo být původně náramkem. Později jsem svůj názor změnila a na popud ostatních se z náramku stal náhrdelník.

Praktické důsledky kurzu v ateliéru K1? Hned druhý den ráno jsem zamířila do obchodu s výtvarnými potřebami, kde jsem si pořídila kleště, drátky, korálky…

Na lampiony jsem však nezanevřela – čekají na pověšení a případné rozsvícení.

Here a SimpleViewer Flash gallery should be displayed. Click here to open the post in your browser to see the gallery.

Necudně se usmívá na etiketě láhve sirupu Jupí s příchutí černý bez. Rukama si zakrývá rozkrok. To aby se neřeklo, protože sirup pijí i děti před desátou hodinou večerní.

Sice je nejspíš většina zboží prodávána ženám a reklama nás masíruje od rána do večera, ale koho by zajímaly reklamy na prací prášky, mycí prostředky nebo řasenky, když postrádají invenci.

Navíc tu je jedna velká nespravedlnost. Zatímco auta nabízejí polonahé ženy, na pračce v reklamě na prášek na praní se nikdy nepovaluje pohledný polonahý muž.

A tak jsem ocenila dárek, který přinesla máma z práce v den svého svátku, jako praktický a stylový. Dostala chlapa One Man Try, praktický stojánek na lepící pásku ve tvaru muže. Není sice nijak pohledný, ale je to přece jen chlap.

Po neúspěšném pokusu oživit bojovnice pestré, které mi nejprve dělaly společnost v bývalé práci a později jsem je odnesla domů, zelo akvárium prázdnotou a vodní kytka přežívala ve váze. Když se jí na listech objevily tmavé skvrny, rozhodla jsem se pro nové ryby. Tentokrát pro zlaté, protože jsou větší a tudíž by měly vydržet déle.

Mám dvě závojnatky neustále žebrající o jídlo. Pokud nežebrají, vydávají podivné zvuky a v noci mlaskají a šplouchají. Zpočátku jsem netušila, co se stalo, a tak jsem v polospánku doklopýtala několik kroků k akváriu, abych se ujistila, že mi některá z rybek nevyskočila ven.

O pár dní později jsem se v jedné internetové diskuzi o rybičkách dozvěděla, že je naprosto v pořádku, když závojnatka tropí rámus nebo neustále plave a žebrá. Zda je normální, že rybičky nespí, jsem se nikde nedozvěděla, ale jeden nešťastný chovatel se ve stejné diskuzi svěřil se svou zkušeností – závojnatky prý postupně spořádaly veškerou květenu akvária a za rok vyrostly o deset centimetrů.

Na jiné stránce jsem se dozvěděla, že si závojnatky občas dopřejí patentky. Vyrazila jsem tedy do zverimexu, abych koupila mražené červíky, protože si nedokážu představit, že doma chovám v krabičkách červy a občas jednoho vezmu a hodím do vody. “To je příroda,” slýchávám. Jenže člověk se od přírody oprostil už dávno, takže jakápak příroda.

“Patentky?” dívala se na mě prodavačka ve zverimexu vyděšeně a jistě si představila spíš kovové zapínání než červy. Pro dnešek se večeře zlatých rybek obešla bez červíků.