Když do Vietnamu přijel příbuzný, který už několik let žije v Čechách, rozhazoval peníze, mluvil o středoevropské krajině a podnebí. Nepřiznal odvrácenou stranu domnělého ráje, totiž, že kvůli dluhům, které si nadělal ještě ve Vietnamu, pracuje téměř neustále a o nějakém posezení u piva nemůže být ani řeč.

Martin Ryšavý ve svém dokumentu oceněném Cenou Pavla Kouteckého Země snů mapuje cesty Vietnamců z Asie do Česka, kde hledají lepší budoucnost nejen pro sebe, ale i pro své rodiny, které většina vietnamských imigrantů vydělané peníze posílá.

Další a další Vietnamci se zadlužují a prodávají své majetky, aby si mohli dovolit nákup letenky a služby některé z podvodných agentur, které až příliš často neplní sliby. Spoustu z nich čeká rozčarování. Navíc s dluhy na krku se nemůžou jen tak vrátit do Vietnamu s tím, že jejich sen nevyšel. Proto mlčí o pracovních podmínkách, minimální mzdě, kterou v Česku dostávají, a o podmínkách různých pracovních agentur. Vinu nese vietnamská vláda, která nevaruje své občany, podvodné agentury, český stát, který dlouhodobě přehlíží některé problémy, ale i samotní Vietnamci, kteří se slepě vydávají do zahraničí doufajíc, že se jim bude dařit lépe.

Můžeme se jim divit? Odchod z Vietnamu je hazard – všechno, nebo nic. Málokdo z nich si však dokázal představit, že budou pracovat na tržnicích, prodávat 24 hodin 7 dní v týdnu zeleninu nebo zastávat pozice špatně placených dělníků. Nezbývá než odhadovat, do jaké míry jsou Vietnamci pracovití, jak si o nich často myslíme. Možná jim nic jiného nezbývá.

Malá ukázka z dokumentu Země snů

Zatímco někteří vyhledávají další a další informace a děsí se pozorováním zpráv o Haiti, já se radši nedívám. Jen někdy náhodou zabrousím na zpravodajské weby, kde se přesvědčím, že jsem stále ještě šťastná, protože neznám bolest, strach z otřesů země, hlad či bolest.

Textové zprávy na pomoc přeživším působí jako vykoupení špatného svědomí. Stačilo narodit se o pár tisíc kilometrů dál a trpěla bych podvýživou a nedostatkem vody, nebo bych postupně umírala na AIDS, případně bych nosila burku a nebylo by mi umožněno chodit do práce. Už samotný fakt, že o základních lidských potřebách rozhoduje pouhá náhoda, odporuje jakékoliv představě o spravedlnosti. Proto stavíme školy v Africe, adoptujeme děti na dálku, přispíváme na očkování nebo posíláme peníze, když některou zemi postihne přírodní katastrofa. Odosobněná pomoc je lepší než žádná.

Haiti byla a je nejchudší zemí na západní polokouli s 80 % obyvatel pod hranicí chudoby. Až dvě třetiny obyvatel jsou závislé na zemědělství. Jde však o sektor oslabovaný častými tropickými bouřemi a odlesňováním… (viz. The World Factbook) Jaký bude stav země po zemětřesení?

Včera jsem narazila na fotografie publikované na stránkách The Boston Globe v článku pod názvem Haiti – Six Days Later, které stále nedokážu pojmout. Hromady těl vhozené do masového hrobu, amputace končetiny za pomocí pilky z vyrabovaného obchodu… Obrázky jen pro silné povahy.

Úspěch zpravidla záleží na cíli, který si stanovíme, a na jeho dosažení. Znamená to, že úspěchu nemůžeme dosáhnout bez stanovení základní mety, jíž se snažíme dosáhnout? Nebo “jen” nedokážeme ocenit ne zcela plánovaný úspěch?

Další problém nastává v případě, že chceme úspěch změřit či ohodnotit. Některé činnosti se totiž vymykají jakémukoliv měřítku. Například předsevzetí týkající se životních úloh, která jsou předem daná, nelze jen tak jednoduše posoudit. Jak zjistíme, zda jsme dobrými partnery, kamarády nebo rodiči? Bilancování nenalezneme zakreslené do grafu, záleží na míře empatie, jejíž míra je u každého z nás jiná.

Zdánlivě snadno můžeme vyhodnotit snahu v zaměstnání. Už ve škole nás učí, že za snahu a dobrý výsledek obdržíme odměnu, kterou nám učitele rozdávají na papírech, které si více či méně poctivě ukládáme, abychom se jimi mohli pochlubit ostatním.

Úloha školy se smršťuje, je přípravkou pracovního procesu, v němž se odměnou za úspěch stávají peníze. Zjednodušené měřítko nás může vést k názoru, že se úspěch odráží ve výši finanční odměny. Pro některé je úspěšný ten, kdo vydělává a může si dovolit hromadění aut, domů, bytů, parfémů, oblečení…

Podobné chování mi připomíná křečka, který se snaží do svých lícních toreb nacpat co nejvíc zrní, přestože žije v akváriu a denně dostává pravidelný přísun jídla. A tak hromadíme, přestože nikdo z nás neumírá během dlouhých zim hladem na polích.

Čas od času dozvídám, že není důležité, jaký druh práce vlastně děláme, otázka sebenaplnění a radosti je odsunuta do pozadí. Hlavní je, že tě “dobře platí”.

Tento týden jsem si vzpomněla na knihu Dona Miguela Ruize Čtyři dohody, která radí “Dělejte vše tak, jak nejlépe dovedete. Vaše činnost se mění od okamžiku k okamžiku; bude vypadat jinak, když jste nemocní, než když jste zdraví. Dělejte však za všech okolností vše, jak nejlépe dovedete, a vyhnete se zbytečným soudům a lítosti”.

Možná je úspěch v činnosti, kterou vykonáme tak nejlépe jak dovedeme a na mínění ostatních nebo na ocenění úspěchů nezáleží?

Modrých hřebenů jsem si všimla teprve nedávno. Když jsem byla malá, měli jsme jich hned několik. Minulý týden jsem v průběhu ranní hygieny zaznamenala dva. Jenže o hřebenech jsem psát nechtěla.

Slyšela jsem vyprávění, v němž vystupuje muž milující umírající ženu. Každý den za ní chodí do nemocnice, sedí u lůžka a vykládá jí, co všechno spolu budou dělat, kam pojedou na dovolenou a koho navštíví během výletu do jednoho nepříliš vzdáleného města. To všechno podniknou jen, co se uzdraví.

Věřil onen muž v uzdravení své ženy, nebo se jednalo o sebeklam? Snažil se uklidnit sám sebe, nebo milovanou bytost? Uvěřila sladké lži trpící žena?

Lži používáme v různorodých obměnách. Někdy využíváme paradoxů, jindy se přikláníme k mlžení. Když se nás děti zeptají na maličkost, kterou nejsme schopni vysvětlit bez zbytečného začervenání, zalžeme. Jsme-li přistiženi, umíme se obratně hájit.

Jako bychom se lží snažili vyhnout skutečnosti. Realita se nám nelíbí, proto ji odmítáme pomocí “nevinných lží”. Hloupé na celé situaci je fakt, že realita (ať už jí míníme cokoliv) nás dožene. Tehdy začneme tušit, že si ji musíme připustit.

A tak se milujícímu muži nepodařilo zhmotnit sny, ve které se odvážil doufat a o nichž lhal své ženě.

Svou smrtí se stal Jackson obchodním artiklem. Ze světa sice odešel, ale jeho podobiznu a CD si koupit můžeme.

Zavzpomínala jsem na dobu, kdy zemřela princezna Diana. Její pohřeb přenášely televizní stanice do celého světa a Elton John si přivydělal vydáním cover verze jednoho ze svých hitů. Diana byla všude, stejně jako je dnes Michael Jackson. Pokud nebyla přítomna u vás doma v rámci přímého přenosu pohřbu, pak byla alespoň na obálkách časopisů a hlavních stranách novin. Nakladatelství se pustila do vydávání knih o lady Dianě a ani obchody s upomínkovými předměty nezůstávaly pozadu. Zajímavé je, že Diana zůstala obchodním artiklem dodnes a nedávno byla prodána její školní guma za 17 000 Kč.

Jak dlouho se asi bude vzpomínat na Michaela Jacksona? Jeho alba si totiž každý může stáhnout, obrázků najdete na internetu také spoustu… Dost možná se valná část jeho fanoušků ustrne a nějaké jeho album si koupí (případně vzpomínkovou edici The Best of Michael Jackson, pokud vyjde), jenže procenta z prodeje mu na onen svět těžko doručí.

Způsob uvažování odpovídající poučce “O mrtvých jen dobře.” se objevuje i v případě Michaela Jacksona. Zatímco za svého života byl obviňován ze zneužívání dětí, záměrného vybělení kůže a bulvární noviny se vyžívaly v krátkém momentu, kdy Jackson málem upustil z balkonu svého syna. Dnes se dozvídám, že měl velmi rád děti a trpěl nemocí kůže, která způsobila postupné bělení.

A tak jsem včera narazila na Michaela Jacksona hned několikrát. Jednou při přepínání televizních programů, cestou na cvičení jsem slyšela hrát jeho píseň z jednoho stojícího taxi (rádia oprášila hity 90. let). Letmo jsem si přečetla několik článků v novinách i na několika blozích. Nakonec jsem na Jacksona narazila i v PPC reklamě.

Zadarmo je jen smrt, a i ta stojí život… píše Elfriede Jelineková v Pianistce, kterou jsem nedávno četla. Smrt je sice zadarmo, ale dá se na ní vydělat.

Michael Jackson – Billie Jean

Ve skutečnosti tento rozhovor proběhl trošku jinak a týkal se jiné informace. Přesto vás mohu ubezpečit, že se jednalo o informaci zcela zásadní pro život. “Zásadní” ve smyslu byrokratického papírování, které ovlivňuje veškerá naše uvažování o tom, co je a není důležité. Jak jinak bychom dokázali zaškatulkovat ostatní do složek podle věku, barvy očí a vlasů, bydliště, místa narození, školy, zaměstnání, koníčků… Někteří lidé považují takové informace za zcela nezbytné, a proto je třeba je znát. V opačném případě nám hrozí trapná neznalost, případně zesměšnění od některých informovanějších jedinců.

Nakonec se však ukazuje, že podobné “škatulkující” informace v běžném životě naprosto selhávají a to nejen proto, že podle nich nejsme schopni určit, jaký člověk doopravdy je. Někteří jedinci se totiž odmítají účastnit procesu získávání “zásadních” informací.

“On bude přes prázdniny na koleji?” ptám se udiveně. “Co tu bude dělat?”
“Já nevím.”
“To ses ho ani nezeptal?”
“Ne.”

Má cenu ptát se na to, co vás ve skutečnosti vůbec nezajímá a to jen proto, abyste si z mozku vytvořili skladiště více či méně nepotřebných údajů o lidech ve svém okolí? Nejsem si jistá, zda má smysl vyslovit otázku, na jejíž odpověď snad ani není třeba znát odpověď a to jen proto, abych nebyla považována za nespolečenskou.

Skupina lidí se baví o novém bestselleru, nebo klasice, kterou jste “prostě museli číst”. Pokud se jedná o brak, můžete s klidným srdcem mávnout rukou a vysmát se jim. Jestliže se však jedná o klasické dílo, dostáváte se do úzkých. Přitakáte a použijete v konverzaci několik nicneříkajících frází, protože lhát je tak snadné.

Podle průzkumu až 39 % Britů lže o svém literárním přehledu. Víc prý lžou muži, aby imponovali ženám (nebo jiným mužům?).

Čekala jsem, že se lže o náročných dílech, ale seznam knih, o kterých lidé nejvíce lžou, obsahuje i knihy, které lze přečíst v metru cestou do práce. V seznamu je například uvedena kniha Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše, Šifra mistra Leonarda, čtenářsky poměrně mírumilovná klasika Vojna a mír, nebo romantická Jana Eyrová a román Na Větrné hůrce.

Nedávno jsem si na tento průzkum vzpomněla. Seděla jsem v kanceláři personální agentury a vyplňovala osobnostní test obsahující otázky typu: Ukradl/-a jste někdy něco (např. knoflík, propisku)?, Často ubližujete blízkým a máte z toho radost?. Úplně poslední otázka zněla: Měl/-a jsem problémy odpovědět na otázky tohoto testu?

Já jsem problémy neměla. Bylo mi to jedno, protože, jak se dozvídám z různých průzkumů, “normální” člověk lže o svém kulturním rozhledu a krade v hotelech…

Smutné, nebo komické? Proč toužíme zapůsobit na ostatní, když pravda obvykle stejně vyjde najevo? Na prvním rande si sice můžeme hrát na sečtělé intelektuály, ale dříve nebo později naše polovička stejně zjistí, že nám na poličce leží jediné dvě navždy rozečtené knihy (v horším případě: žádná kniha a jen několik bulvárních plátků).

Zdroj: British adults lie about reading “high brow” books, Men lie about books they have read to impress on dates

Poslední dobou se na cvičení setkávám s lidmi ve věku mé mámy. Nic proti tomu, kdyby většina z nich nevypila jen jednu kávu denně se sodou. Pokud roky necvičíte a vydáte se do horkého prostředí, nezvládáte docvičit, a tak se sem tam stane, že cvičitel nešťastníka posadí k pootevřeným dveřím. Nikoho však nenechá odejít, protože prý “když odejde jeden, odejdou všichni”. V případě cvičení mám jiný názor, protože cvičení není od toho, abych se během něj cítila dobře, ale proto, abych jej přežila a zlepšila stav své fyzické schránky.

Ovšem logika “když jeden, tak všichni” má své opodstatnění. Před několika lety jsem viděla dokument ukazující lidské chování v davu. Režisér dokumentu vycházel z předpokladu, že dav touží po jednolitosti a souladu, nikdo nechce vystoupit z řady a udělat první krok, který by narušil soulad. Pokud se však našel někdo, kde se zachoval jinak, než nečinný dav, ostatní lidé se k němu přidávali a následovali jeho konání.

Můžeme si představit situaci, kdy někdo ze spolucestujících v dopravním prostředku potřebuje pomoc. Nečinný dav však jen přihlíží. Pokud se najde osobnost, která učiní první krok, nabídne pomoc, začnou pomoc nabízet i okolo stojící. Jestliže nikdo z davu nevystoupí, pak bezmocnému nezbude nic jiného, než si pomoct sám. Jedná se o nepříjemnou představu. Copak se nenajde nikdo, kdo by pomohl? Zřejmě se podobáme zvířatům více, než si jsme sami ochotni připustit.

Gustave Le Bon napsal, že člověk se v davu chová jinak, než by se choval běžně. Toto zvláštní chování nazývá zákonem mentální jednoty. Členové jakéhokoliv davu se totiž neřídí vlastními hodnotami. Hlavním pravidlem se stává chování ostatních členů davu.

Ne vždy je dav nečinný. Vždyť i české svátky oslavují chování davu, které se zapsalo do dějin národa. Protože Češi neslaví svátky příliš velkolepě, nabízí se příklad francouzských oslav 14. července, kdy se naplní ulice jako v roce 1789. Každoroční oslavy jsou nepovedenou kopií tehdejšího začátku revoluce. Lidé se radují, jdou do ulic a chybět nesmí ani vojenská přehlídka. “Lidé, kteří jsou jinak stejně málo volní, rovní a bratrští jako v jiných zemích, se mohou projednou tvářit a chovat, jako by takoví byli…” píše kriticky Elias Canneti v knize Masa a moc.

Ačkoliv máme k dispozici vědecké poznatky a s oblibou přetváříme okolí k obrazu svému, přesto podléháme jednotě davu stejně, jako v minulosti. Dáváme ruce pryč od bezmocných, kteří potřebují naši pomoc a neváháme bojovat, protože dav nám dodává potřebnou sílu ať už v případě kolektivního cvičení jógy, chování v dopravních prostředcích nebo během utváření událostí, které se svým významem zapíší do historie.

Kamarádství pokládám na nižší stupeň, protože je pouze letmým dotykem souznění. Zatímco přítel je ten, kterému lze svěřit cokoliv bez obav ze soudů, pak kamarád je ten, se kterým se člověk dobře pobaví, stráví s ním poměrně hodně času, ale přesto všechno může “něco” chybět. Může tím něčím být snaha o porozumění, podobné povahové vlastnosti, nebo něco zcela jiného?

“Nikdy nevidíme dál než za svoje jistoty a ještě horší je, že už se ostatní lidi ani nesnažíme poznávat. Jenom se potkáváme, aniž bychom se poznávali v trvalých zrcadlech jistot. Kdybychom si to uvědomili, kdybychom si byli vědomi faktu, že v druhých nikdy neuvidíme nikoho jiného než sebe sama a že jsme sami jako na poušti, museli bychom se z toho zbláznit…,” píše Muriel Barberyová v knize S elegancí ježka.

Nehledě na filozofickou otázku, zda lze druhé doopravdy poznat, si můžeme přiznat, že často pojímáme ostatní prostřednictvím své momentální situace, čímž se dostáváme do slepé uličky nepochopení.

Co když takové nepochopení vyústí v hádku s kamarádem či kamarádkou, chvíli se nestýkáte a náhle dospějete k závěru, že vám ten druhý vlastně ani nechybí? Můžete se uchlácholit tvrzením o tom, že kamarádi přicházejí a odcházejí, ale přátelé zůstávají… Přesto cítíte hořkou pachuť z náhlé změny. Je zvláštní uvědomit si, že vám nechybí někdo, koho jste nazývali kamarádem.

Ještě zvláštnější bývají “pracovní kamarádství”. Někdy lidé označují kolegy za kamarády, aniž by přemýšleli o tom, co o svých kolezích vědí. A tak se mluví o “kamarádech z práce”.
“Pracovní kamarádství” se může jevit jako snaha o útěk nenadálému přívalu samoty, případně o zlepšení pracovní kultury. V takovém případě zřejmě nelze považovat vztahy na pracovišti za opravdu kamarádské.
Je však kamarádství podmíněno dobrou znalostí člověka? Skutečně je důležité vědět, kolik má kamarád dětí, jak se jmenuje partner či partnerka, nebo jaký má názor na současnou politickou situaci?

Nejedná se však o bezvýznamnou hru se slovy? Během žonglování s pojmy typu “přítel” nebo “kamarád” si můžeme uvědomit, že jsme domělého kamaráda ztratili a že se nám nestýská…

P. S.: “Pracovní kamarádství” se netýká mých kamarádství. Já totiž vím, kolik mají kamarádi dětí, jaké politické strany jim lezou na nervy…

Zpočátku film vypráví o milostném románku mezi patnáctiletým Michaelem a o patnáct let starší Hannou, která si ráda nechává předčítat. O několik let později je veden soud proti šesti dozorkyním, mezi kterými je právě i Hanna. Celý proces sledují studenti právnické fakulty a diskutují o něm se svým profesorem.

Jeden ze studentů je nejprve nadšen atmosférou soudu, věří ve spravedlnost. Tuto víru však postupně opouští a na šest souzených žen pohlíží jako na obětní beránky společnosti, protože ačkoliv všichni věděli o zlu, které se dělo, téměř nikdo se mu nesnažil zabránit. Společnost se snaží očistit prostřednictvím soudu s dozorkyněmi, aby se zbavila vlastní odpovědnosti. Za všechno špatné mohou oni, ne my. Připouští onen student princip kolektivní viny, když pohrdá snahou o spravedlnost?

Na konci filmu máte chuť Hannu litovat, přestože neexistuje nic, co by mohlo omluvit její činy. Hannina výpověď připomíná věcnost Rudolfa Langa v knize Roberta Merleho Smrt je mým řemeslem. Rozdíl je v tom, že Hanna měla na starosti “jen” několik desítek lidí-zajatců.

V této souvislosti se objevuje otázka určení míry viny. Podle čeho lze tyto stupně určit? Podle počtu obětí, hrůznosti činu, pozdější lítosti a doznání pachatele?

Film nesoudí, zabývá se vztahem Michaela a Hanny až do konce, kdy se Michael opět stává předčítačem a snad i Hanně odpouští.