Hudebník Emmanuel Jal, jehož příběh dokumentuje film War Child, měl smůlu. Narodil se v neklidném prostředí Súdánu a dětství strávil bojem v občanské válce.

“Lidi umírali jako mouchy,” rapuje dnes, přestože líčením válečných zážitků v sobě vyvolává deprese.

“Proč jsem přežil?” ptal se opakovaně sám sebe. Chtěl spáchat sebevraždu, ale později vyměnil zbraně. Dnes bojuje za mír v Súdánu muzikou, navštěvuje utečenecké tábory i školy a vypráví svůj příběh.

“V roce 1983 začala válka,” začíná vyprávět Emmanuel Jal ve filmu War Child.

Ve skutečnosti začala občanská válka v Súdánu mnohem dřív. K té první došlo mezi lety 1955 až 1972, kdy se Jižní Súdán cítil utlačován centrální vládou. Ve zmíněném období došlo v Súdánu ke dvěma vojenským pučům. Druhý z nich vynesl k moci plukovníka Jaafara Nimeiriho, který v roce 1972 podepsal mírovou dohodu slibující Jižnímu Súdánu autonomii.

Po jedenácti letech míru vypukla druhá občanská válka z podnětu politika Nimeiriho, který chtěl upevnit v zemi postavení islámu. Proti jeho snahám se postavil křesťanský Jižní Súdán a především Súdánská lidově osvobozenecká armáda pod vedením Johna Garanga.

Země zchudla následkem dlouhotrvající války. Šrámy si odnesli dospělí, když přihlíželi kanibalismu a znásilňování, ale i děti, které byly nuceny chopit se zbraní.

“Narodil jsem se 1. ledna 1980, ale zeptejte se 50 tisíc dětských vojáků a odpoví stejně,” říká Emmanuel Jal v dokumentu. Děti byly od rodičů odvedeny dřív než si zvládly zapamatovat datum narození.

Jestliže se tehdy zdálo všechno jednoznačné, dnes ne. Emmanuel Jal věřil, že bojuje za svobodu. Stal se však jedním ze zahořklých obyvatel Afriky, otroky chudoby a násilí.

Dalo by se říct, že příběh Emmanuela Jala, chudého dětského vojáka, připomíná pohádku. Nejprve se prosadí svou hudbou a později se vrací do Súdánu, aby se setkal se svými příbuznými. Každá pohádka má v reálném životě trhlinu. Pro Emmanuela jsou takovou trhlinou deprese, kterými trpí vždy, když vypráví osudy dětských vojáků, vzpomíná na válku a odpovídá na dotěrné dotazy.

Ani situace v Súdánu není právě nejpříznivější. Země sužovaná dlouhou občanskou válkou zůstala rozvrácená. Situaci neulehčují ani rozmíšky mezi západní oblastí Súdánu, tedy Dárfúrem, a Čadem.

Film War Child je určen hudebním fanouškům, kteří se zajímají i o jiné muzikální končiny, ale i těm, kteří se chtějí dozvědět něco víc o situaci v Súdánu.

Čteme-li v novinách o tisícovkách a milionech mrtvých, vidíme jen nicneříkající čísla, pouhou statistiku. Filmová a hudební výpověď Emmanuela Jala se proto stává ztělesněním Súdánu a osudů jeho obyvatel.

Zatímco někteří vyhledávají další a další informace a děsí se pozorováním zpráv o Haiti, já se radši nedívám. Jen někdy náhodou zabrousím na zpravodajské weby, kde se přesvědčím, že jsem stále ještě šťastná, protože neznám bolest, strach z otřesů země, hlad či bolest.

Textové zprávy na pomoc přeživším působí jako vykoupení špatného svědomí. Stačilo narodit se o pár tisíc kilometrů dál a trpěla bych podvýživou a nedostatkem vody, nebo bych postupně umírala na AIDS, případně bych nosila burku a nebylo by mi umožněno chodit do práce. Už samotný fakt, že o základních lidských potřebách rozhoduje pouhá náhoda, odporuje jakékoliv představě o spravedlnosti. Proto stavíme školy v Africe, adoptujeme děti na dálku, přispíváme na očkování nebo posíláme peníze, když některou zemi postihne přírodní katastrofa. Odosobněná pomoc je lepší než žádná.

Haiti byla a je nejchudší zemí na západní polokouli s 80 % obyvatel pod hranicí chudoby. Až dvě třetiny obyvatel jsou závislé na zemědělství. Jde však o sektor oslabovaný častými tropickými bouřemi a odlesňováním… (viz. The World Factbook) Jaký bude stav země po zemětřesení?

Včera jsem narazila na fotografie publikované na stránkách The Boston Globe v článku pod názvem Haiti – Six Days Later, které stále nedokážu pojmout. Hromady těl vhozené do masového hrobu, amputace končetiny za pomocí pilky z vyrabovaného obchodu… Obrázky jen pro silné povahy.

• Přibližně deset šlápnutí do louže a pět vybalancovaných pozic, při kterých jsem málem uklouzla,
• několik školáckých chyb (kolik je tak akorát a kolik už je příliš?),
• bloudění rozlehlou budovou v práci, kde neexistuje ani nejzákladnější plánek pro podobně bloudící bytosti,
• třikrát pozdravit tu samou osobu, s níž jsem se potkala na chodbě (jde o přehnanou slušnost, nebo naprostou vyšinutost?),
• zbůhdarma hodit asi sedm korun do automatu bez toho, abych za ně získala capuccino odpovídající kvality.

Nezbývá než si krátce připomenout, jak Praze slušel sníh v době, kdy se ulice obešly bez potoků klouzající břečky a rampouchů ohrožujících chodce.

Here a SimpleViewer Flash gallery should be displayed. Click here to open the post in your browser to see the gallery.

Čekala jsem, že se u hradu sejde méně lidí a že mi stojící nebudou bránit ve výhledu. Nakonec jsem se spokojila s blízkostí velbloudů. Zvlášť jeden z nich vykukoval z přívěsu, aby se mohl před objektivy fotoaparátů i přihlížejícími radostně nakrucovat. Když jej vyvedli z kamionu, všichni raději ustoupili. Asi nejen kvůli upozornění ošetřovatele.

O trochu později už nesl “můj” velbloud mezi hrby jednoho z králů, aby se spolu s dalšími vydal na pouť od Pražského hradu na Loretánské náměstí.

Následovala krátká soukromá prohlídka betlému v kapucínském kostele Panny Marie Andělské. Postavy v životní velikosti byly vytvořeny mnichem Kašparem v roce 1700 za pomocí dřeva a papírmaršé. Když přispějete vhozením mince do kasičky, ovečky vám hlasitě poděkují.

Here a SimpleViewer Flash gallery should be displayed. Click here to open the post in your browser to see the gallery.

Následky tříkrálového dobrodružství na Hradčanech: omrzliny červeného stupně na prstech u rukou (prsty u nohou jsem v tu chvíli neviděla, ale také necítila…).

Celá akce byla součásti každoroční Tříkrálové sbírky.

Právě v Malmö jsem se poprvé cítila jako alkoholik. Zřejmě jsem si navykla na stánky se svařeným vínem a punčem na každém rohu, reklamy na alkohol a pivní slavnosti. Tehdy jsem si uvědomila, že jsme zemí alkoholu, nebo alespoň piva, když už nic jiného.

“Kde můžeme koupit alkohol?” zeptali jsme se na ulici přiopilého Švéda trpícího škytavkou.
“Ve speciálních obchodech, ale ty už asi mají zavřeno,“ rozhlédl se okolo sebe a poslal nás do baru.

Na prodej alkoholu má ve Švédsku monopol Systembolaget, řetězec obchodů, na které jsme během krátkého pobytu ani jednou nenarazili. Dokonce ani na webových stránkách řetězce jsme nenašli adresy obchodů.

Zašli jsme tedy do jedné z méně obsazených hospůdek. Ve Švédsku jako by bylo pravidlem, že si vás číšník nebo servírka dlouho nevšímají. Každému je to ale jedno, protože večer se nikam nepospíchá.

“Máte tmavé pivo?” zeptali jsme se. Vyrábí se vůbec ve Švédsku tmavé pivo?

“Ano, máme,” přikývl číšník a po chvíli nám donesl české pivo Ferdinand. V životě jsem ho v Čechách nepila. Musím ovšem dodat, že nejsem žádná velká pivařka a z alkoholu mám raději víno…

A tak jsem se seznámila s další částí české pivní kultury ve Švédsku (za švédské ceny!).

Protože rok 2009 opravdu nestál za nic, nezbývá nic jiného než výmluvné gesto, které je určeno právě tomuto poměrně dlouhému časovému úseku…

A také víra a přání do nového roku…

Tehdy začal boj spočívající v hledání vhodných surovin a zpracovávání extrémně lepivého těsta, které odolávalo štědrým nánosům mouky. Výsledek nakonec stojí za to.

Švédské zázvorové sušenky

Ingredience

• 300 g másla,
• 450 g cukru,
• 6 kávových lžiček Golden Syrup (nalezen v Tescu za příjemně nízkou cenu, ale může být nahrazen medem),
• 2 kávové lžičky skořice,
• 1 kávová lžička drceného hřebíčku,
• 1 kávová lžička mletého zázvoru,
• 1 kávová lžička prášku do pečiva,
• 2 kávové lžičky kardamonu,
• 200 ml vody,
• 900 g mouky.

Postup

1. Utřeme máslo se sirupem, kořením a zázvorem,
2. přidáme mouku, cukr a dobře promícháme, čímž vznikne pořádně lepivé těsto.
3. Necháme 24 hodin v lednici odpočinout.
4. Z odpočinutého a vyváleného těsta vykrajujeme a pečeme asi 5 až 10 minut při 220 stupních.

Čím jednodušší tvary si vyberete, tím je vykrajování a pečení jednodušší. Samozřejmě, že jsem nakonec stejně neodolala pracným sobům a vykrajovala, uždibovala a párala se s detaily. Když jsem soby podrobila zdobení, mnohokrát jsem proklela závan adventní pracovitosti.

Julmust, vánoční cola s chmelem

Julmust je nealkoholický nápoj, který se objevuje ve Švédsku v době adventu (nebo jiných svátků, ale obvykle pod jiným jménem).

Jde o colu s neidentifikovatelnou kořeněnou příchutí, která vzdáleně připomíná aroma českého rumu. Jenže ve Švédsku bychom tuzemák hledali marně. Stejně jako alkohol v obchodech.

Poněkud záhadný nápoj má na svědomí Herry Roberts a jeho otec, kteří v roce 1910 vytvořili nealkoholickou alternativu k pivu. Dodnes jej vyrábí pouze firma Roberts AB, přičemž tradiční recept zůstává tajný.

U nás jsem objevila Julmust v IKEA. Bohužel jen nelight verzi.

Vánoce splnili mé základní potřeby:

• mám se do čeho obléct,
• čím se navonět,
• čím se umýt,
• co číst,
• na čem cvičit jógu
• a z čeho pít maté.

Kromě věcných darů jsem se při procházce městem docela pobavila následujícím rozhovorem, který se nesl zaplněným chrámem svatého Víta.

Dětský hlásek: “Tati, tati, kdo je to?”
Hlas tatínka: “To je svatý Václav.”
Dítě: “Kde bydlí svatej Václav?”
Tatínek: “Ten už je mrtvej.”
Dítě: “A kdo je tohle?”
Tatínek: “To je Jan Nepomucký.”
Dítě: “Co dělá Jan Nepomucký?”
Tatínek: “Nic. Taky umřel.”
Dítě: “A kdo je tohle?”
Tatínek (rezignovaně): “To je Přemysl Otakar II. Ten už je taky mrtvej.”

Here a SimpleViewer Flash gallery should be displayed. Click here to open the post in your browser to see the gallery.

Kulturní adventní období odstartovalo 11. prosince, kdy jsme si s kamarádkou před koncertem prohlížely okolo stojící a přemýšlely, zda se na dané místo vůbec hodíme.
Ani jedna z nás neměla mini končící těsně pod zadkem, modré vlasy, každou nohavici jinak barevnou ani novou kabelku od Chanela. Shromáždění fanoušků Gogol Bordello připomínalo netradiční módní přehlídku.

Nakonec, tedy vlastně na začátek, se na jeviště přiřítil Eugen Hütz, přičemž hned třikrát po sobě rozložil stojan i s mikrofonem při poskakování s kytarou, čímž nijakou atmosféru v hale značně okořenil. Mladík stojící opodál však vždy přišel a trpělivě stojan uvedl do původního stavu. Poté se kamsi vytratil, a tak Eugen uznal, že bude lepší pustit se do zpěvu. Přesto propotil kalhoty a koncert zakončil bez vrchních částí oděvu.

Gogol Bordello zahráli písně z alb Voi La-Intruder a Super  Taranta, ale nezapomněli přidat ani jednu novinku. Nadšení prokládané loky červeného, zmínka o Becherovce, smysl pro rytmus i snaha o přeřvání jakýchkoliv falešných tónů – takový byl nezapomenutelný koncert Gogol Bordello. Jestli ještě někdy přijedou do Čech, nezapomenu přijít.

Další předvánoční kulturní zážitek se linul v komornějším duchu jazz klubu U Staré paní. Jednu večerní prosincovou středu tu totiž vystupovala Yvonne Sanchez s triem Matěje Benka. Založila jsem tradici, jež mi velí zajít alespoň jednou do roka na koncert Yvonne Sanchez. Její jemný a současně pevný hlas podporován cigaretami, které kouří jako “fabrika”, zní snad vždy dokonale.

“Jsem zklamaný. Zní, jako bych poslouchat CD,” prohlásil K.

Právě ona dokonalost i nevyzpytatelnost je na jazzu přitažlivá. Láká, pohrává si se sluchem a svádí k dalšímu poslechu.

Koncert se může vyvíjet všelijak. Zatímco někteří interpreti působí v roli hudebního toreadora vyzývajícího publikum na souboj, jiní poklidně těží z mlčenlivého souznění.

První Vánoce za mnou, druhé Vánoce přede mnou, jak naznačoval i příchod našeho souseda, s jehož rodinou sdílíme nepříliš prostornou chodbu.

Pozdravíme se právě v okamžiku, když vystupuje z výtahu ověšen objemnými taškami, do nichž naskládal vánoční dárky. K tomu všemu se mu u nohou prochází pes. Soused se zřejmě rozhodl podpořit ekonomiku v době recese a svým dětem připraví štědré Vánoce. Odemknu tedy dveře do společné chodby, protože se mu nedostává volných rukou. “Mám toho trochu víc,” prohodí omluvným tónem. Následně si vyměníme nicneříkající fráze o počasí, načež soused hrdinně otevře dveře od bytu. Nečekal však, že mu přijde naproti malá dcerka.

“Tati, už přišel Ježíšek?” zeptala se se a zkoumavým pohledem prohlížela vyrovnané balíčky v jedné z tašek.

Soused se na chvíli zarazil. Uvědomil si svou situaci, která v ten okamžik nebyla právě nejrůžovější. “Ale to ještě asi ne,” snažil se ujistit dítko nepříliš přesvědčivým tónem.