Konečně tedy vím, kolik mouky si představit pod výrazem 1 cup all-purpose flour, proto jsem se vrhla na pečení, bez otravného počítání či převádění jednotek, které mi nešlo ani ve škole, natož po tolika letech matematické abstinence.

Navíc i dostupnost poměrně levných bio hrušek mě inspirovala k pečení čokoládovo-hruškového koláče podle smitten kitchen.

Co budete potřebovat?

• 125 g (1 cup) hladké mouky,
• 1 lžičku prášku do pečiva,
• 1/4 lžičky soli,
• 3 vejce o pokojové teplotě,
• 113 g (4 unce) másla,
• 85 g (3/4 cups) cukru,
• 3 hrušky nakrájené na malé kousky,
• asi 60 g čokofleků, ale já jsem použila čokoládu se 70 % kakaa, kterou jsem nakrájela na malé kousky.

A jak dál?

Smíchejte mouku, prášek do pečiva a sůl. Poté přichází čas na mixér! Šlehejte vejce asi 5 až 10 minut až zesvětlí a nabudou na objemu.

Máslo dejte na pánev, rozpusťte ho a nechte hřát ještě několik minut, dokud nezhnědne a nezačne vonět po ořeších. Pánev odstavte, ale udržujte ji stále trochu teplou.

Do rozšlehaných vajec přidejte cukr a opět několik minut šlehejte. Až když vaječno-cukrová hmota začne ztrácet objem, pomalu začněte přidávat máslo a mouku s práškem do pečiva a solí.

Těsto nalijte do připravené formy, posypte nakrájenými hruškami a čokoládou. Obojí během pečení klesne až téměř na dno. Pečte při teplotě 180 °C asi 40 minut.

Kromě pivovaru jsme navštívili centrum Plzně, procházeli se a objevili některé mnou dosud neobjevené kouty. Třeba nově zrekonstruovaný park. Co se v Plzni nemění je chátrající škodovácká budova a bohatě zásobené vietnamské obchody, v nichž najdete zboží, na které v Praze jen těžko narazíte. Třeba sušené švestky v soli, které sice vynikají pěkným obalem, ale také svou odpornou chutí.

Někdy příště mě čeká tamější synagoga a vědecké muzeum, zoologická zahrada… Jenže pro některé může mít procházka Plzní emocionální nádech. A tak jsem zamáčkla slzu v oku a vydala se zpět.

Here a SimpleViewer Flash gallery should be displayed. Click here to open the post in your browser to see the gallery.

Když do Vietnamu přijel příbuzný, který už několik let žije v Čechách, rozhazoval peníze, mluvil o středoevropské krajině a podnebí. Nepřiznal odvrácenou stranu domnělého ráje, totiž, že kvůli dluhům, které si nadělal ještě ve Vietnamu, pracuje téměř neustále a o nějakém posezení u piva nemůže být ani řeč.

Martin Ryšavý ve svém dokumentu oceněném Cenou Pavla Kouteckého Země snů mapuje cesty Vietnamců z Asie do Česka, kde hledají lepší budoucnost nejen pro sebe, ale i pro své rodiny, které většina vietnamských imigrantů vydělané peníze posílá.

Další a další Vietnamci se zadlužují a prodávají své majetky, aby si mohli dovolit nákup letenky a služby některé z podvodných agentur, které až příliš často neplní sliby. Spoustu z nich čeká rozčarování. Navíc s dluhy na krku se nemůžou jen tak vrátit do Vietnamu s tím, že jejich sen nevyšel. Proto mlčí o pracovních podmínkách, minimální mzdě, kterou v Česku dostávají, a o podmínkách různých pracovních agentur. Vinu nese vietnamská vláda, která nevaruje své občany, podvodné agentury, český stát, který dlouhodobě přehlíží některé problémy, ale i samotní Vietnamci, kteří se slepě vydávají do zahraničí doufajíc, že se jim bude dařit lépe.

Můžeme se jim divit? Odchod z Vietnamu je hazard – všechno, nebo nic. Málokdo z nich si však dokázal představit, že budou pracovat na tržnicích, prodávat 24 hodin 7 dní v týdnu zeleninu nebo zastávat pozice špatně placených dělníků. Nezbývá než odhadovat, do jaké míry jsou Vietnamci pracovití, jak si o nich často myslíme. Možná jim nic jiného nezbývá.

Malá ukázka z dokumentu Země snů

Můj dovolenkový pech se projevil teplotami okolo 15 stupňů, častým deštěm a vichřicí, díky které jsem vypadala jako „ta věčně neučesaná Pražačka“. Možná stylové, ale nevyvažující fakt, že jsem si do kufru zabalila téměř jen samé letní oblečení.

Jeden přínos je jistý, totiž objevení cukrárny Aida v centru Košic, kam jsme chodili na banány v čokoládě. Čokoláda trochu pudinková a hodně kakaová. Připomněla mi staré ovocné poháry, které byli k dostání v ještě starších cukrárnách během 90. let. Od té doby, co jsem se vrátila do Česka, neustále pátrám po správném složení banánů v čokoládě. Variant je na výběr celkem dost, a tak míváme doma často pudink v různých kombinacích. Jen jedna varianta se mi zdá zatím nejlepší a nejpodobnější.

Ale abych nechválila jen cukrárnu… Košice je město dvou tváří – malebné centrum s hrající fontánou je obklopeno panelovými sídlišti. A právě tento protiklad tvoří zvláštní kombinaci, která se leckomu může líbit.

Here a SimpleViewer Flash gallery should be displayed. Click here to open the post in your browser to see the gallery.

Hruškový koláč

Těsto:
200 g hladké mouky, 60 g moučkového cukru, 1 vanilkový cukr, 150 g másla, 1 vejce

Náplň:
300 ml mléka, 80 g krupicového cukru, 1 sáček vanilkového pudinkového prášku, 200 g měkkého tvarohu

A samozřejmě hrušky, asi 4 větší.

Postup:

1. Smíchejte mouku s moučkovým cukrem, přidejte vanilkový cukr, máslo a vejce. Ingredience zpracujte v hladké těsto, které nechte asi půl hodiny odležet v ledničce.
2. Z mléka, cukru a pudinkového prášku uvařte pudink. Do vychladlého krému přidejte tvaroh.
3. Těsto se má rozválet na kulatý plát, ale já zásadně vtlačuji těsto do vymazané (papírem vystlané) formy.
4. Na těsto rozetřete připravený krém a na něj hrušky (zbavené jádřinců, nakrájené na tenké plátky, na chvíli nechané ve vodě s citronovou šťávou).
5. Koláč se peče asi 40 minut při 180 stupních.

Zdrojem tohoto receptu je jeden časopis pro ženy, kde doporučují po upečení přetřít hrušky meruňkovým džemem a posypat plátky mandlí. Rozhodla jsem se vyzkoušet méně sladkou alternativu, totiž želatinu (Dr. Oetker ji nabízí z agaru, tudíž nemusí zemřít jediný kopytník).

Výsledek: Recept se musím pokusit neztratit, protože dort je jemný a stojí za to. Vřele doporučuji.

Jahodová tartaletka

Těsto:
300 g hladké mouky, 150 g moučkového cukru, 200 g másla

Náplň:
150 g másla, 100 g moučkového cukru, 300 g měkkého tvarohu, 1 balíček vanilkového cukru, dortové želé a hodně jahod (asi 250 – 300 g, ale záleží na chuti)

Postup:

1. Mouku smíchejte s moučkovým cukrem, přidejte máslo a vejce. Zpracujte těsto a nechtě ho asi hodinu odpočívat v lednici.
2. Odleželé těsto pak můžete vyválet a dát do malých formiček. Vzhledem k tomu, že malé formy nevlastním, zamačkala jsem těsto svým obvyklým způsobem do větší dortové formy. Dno propíchejte několikrát vidličkou a pečte asi 20 minut na 200 stupňů.
3. Máslu vyšlehejte s cukrem, přidejte tvaroh a vanilkový cukr.
4. Upečené těsto nechte vychladnout. Poté plňte krémem a navrch položte nakrájené jahody, které nezapomeňte zalít dortovým želé.

Výsledek: Stálo to za pokus. Příště nahradit jiným (lepším!) krémem, třeba pudinkovou kombinací. Těsto se podobá tartaletce od Paula.

Časopisecká inspirace  recepty nebyla špatná. Byla jsem obohacena o několik desítek minut v kuchyni, čímž klesá počet minut, které bych mohla zabít plodnějším způsobem. Z toho vyplývá, že si na nějakou dobu naordinuji pečící klid.

Systém módy se podle autora knihy, jímž je Gilles Lipovetsky, ujímá tam, kde se záliba v novinkách stane principem. Móda proto není jen pouhou zvědavostí, ale autonomní kulturní nárok. Nezbytností módy je proto i technický vývoj. Navíc expanze módy byla podle Lipotevskeho nastartována touhou jedinců podobat se těm, které považují za nadřazené či prestižní. Móda se už od aristokratických dob šířila shora dolů, čili od toho, koho považujeme za vyššího, k tomu, kdo je označován jako níže postavený. Móda proto byla také nástrojem společenské reprezentace a afirmace.

Současně je móda prostředkem společenské rivality. Vyšší vrstvy se vždycky předháněly v plýtvání. Podle autora proto, aby vyvolaly úctu a především zájem ostatních. Za hlavní důvody považuje Lipotevsky projevy lidské rivality a sebelásku.

Vznik módy a jejího systému

Samotná móda vznikla s přispěním hospodářského rozmachu západu, díky němuž se obohatily nejen aristokratické, ale i měšťanské, vrstvy. K pravému rozkvětu módy však dochází až ve 14. století, tedy v době hospodářské recese, kdy nový druh oděvu jasně rozlišil pohlaví. Ve 14. i 15. století se prosazovalo baroko, záliba v teatrálním dekoru a lačnost po exotice. Dodnes nese móda tehdejší znaky – fascinaci efektem, luxusem, rafinovaností zdobných detailů.

Móda v moderním slova smyslu se objevila v 19. století. Od poloviny 19. století do 60. let 20. století spočívá na stabilní organizaci a právem proto můžeme hovořit o módě jednoho sta let, jako o první fázi v dějinách moderní módy. Moderní doba se vyznačuje dvojím typem výroby. Na jedné straně stojí haute couture, původně nazývaná jen couture, na druhé straně běžná konfekce. Tento systém se zakládá, jak píše Gilles Lipovetsky, na snaze o zabránění hromadné a laciné výrobě, která napodobuje prestiž

Tyto dva typy jsou hlavní směry módy jednoho sta let a tvoří bipolární systém, který se zakládá na stvoření přepychu a na snaze o zabránění hromadné, sériové a laciné výrobě, jež zblízka či zdálky napodobuje prestižní značkové modely haute couture.

Jenže konfekce není omezena jen na levné výrobky a především v rozvinutých zemích existuje možnost legálně reprodukovat modely haute couture. Konfekční výroba proto rozšířila nabídku a dnes poskytuje produkty v různé kvalitě s tím, že haute couture má monopol na inovaci, vyhlašuje hlavní tendence sezóny a ostatní obory ji s větším či menším časovým odstupem imitují a prodávají podobné výrobky za mnohem nižší ceny.

Průmyslová konfekce vs haute couture

Haute couture však předcházela průmyslová konfekce. Počínaje 20. lety 19. století se ve Francii podle anglického vzoru rozbíhá výroba nových oděvů ve velkých sériích a za dostupnou cenu. Rozkvětu dosáhla po roce 1840, tedy ještě pře nástupem mechanizace, kterou kolem roku 1860 umožnil vynález šicího stroje.

S masovostí průmyslové konfekce a stoupající oblibou obchodních domů se rozvíjí také technika a dochází k postupnému snížení výrobních nákladů. Po první světové válce prochází konfekce proměnou pod vlivem vyhrocenější dělby práce, dokonalejších strojů a také vývoje chemického průmyslu, který umožňuje vytvořit sytější barvy. Od roku 1939 se také přechází na nové tkaniny, které jsou založeny na bázi syntetických vláken. Přesto všechno zůstává organizace módy takřka beze změny.

Modelky a změna pohledu na ženu

S módou si spojujeme přehlídky na dlouhých molech a modelky. Když Charles-Frédéric Worth založil v roce 1857 vlastní krejčovský dům, první z těch, který získal označení haute couture, netušil, že rozpoutá kult modelingu. Zákazníkům ve svém pařížském salonu totiž nabízel různě obměňované modely, které dle volby objednavatele přešíval. Svá díla prezentoval prostřednictvím mladých žen, budoucích modelek, kterým se tehdy říkalo sosies, tzn. dvojnice.

Haute couture, tak jak ji známe dnes, vznikla v 19. století, ale teprve počátkem 20. století získává rytmus tvorby a prezentace. Zpočátku totiž kolekce neměly pevná data a modely byly vytvářeny nepřetržitě téměř po celý rok. Módní přehlídky se objevily až mezi lety 1908-1910, které módu proměnily v zajímavou podívanou.

Navíc přichází druhá revoluce ženského vzhledu (za tu první autor považuje odmítnutí korzetu mezi roky 1909-1910), jež spadá do 20. let a podnět k ní dávají Coco Chanel nebo Jean Patou, návrháři, kteří odmítli luxus a zbavili ženy cetek a kudrlinek. Navíc je oblékli do krátkých jednoduchých pouzdrových šatů, klopených klobouků, kalhot a pletených vest. Nová móda a působení společenského kultu prosadil typ vysoké štíhlé postavy.

Haute couture bychom si nedokázali představit bez zvratu, kterou způsobila Francouzská revoluce ve společenském a právním uspořádání koncem 18. století. Zrušením cechů lze datovat historickou možnost svobodné výroby oděvů. Do té doby bránily cechy skladování nebo prodávání látky a vyrábění oděvů do zásoby.

Pret-a-porter jako záchrana

Domy haute couture dosahují zisku už jen díky pret-a-porter, tedy malým sériím oděvů, licenčním smlouvám a voňavkám. Jejich posláním je udržovat tradici luxusu a profesní dokonalosti, především s cílem propagace právě pret-a-porter a dalšího zboží. Hlavním cílem je především průmyslová výroba oděvů, které jsou dostupné co nejširšímu počtu žen, vyrábět látky a oděvy, které spojují novost, fantazii a estetickou tvořivost.

Až začátkem 60. let uplatní luxusní malosériová produkce vlastní potenciál. Vznikají tak nové modely a prosazuje se nová generace tvůrců, kteří nepatří k haute couture. V době, kdy haute couture zavádí do svých kolekcí dámské kalhoty, je ženy už dávno nosí. Stejně tak džíny, které jsou mládeží nadšeně přijímány dávno před uvedením nové kolekce Sainta-Laurenta v roce 1966, který je tehdy poprvé začlenil do svých návrhů. Haute couture se proto stala institucí, která schvaluje už objevené. V současné době hodnotí Gilles Lipotevsky haute couture jako zdroj inspirace bez jakékoliv priority.

Jde o rozpad předchozího systému. Rozdíly mezi značkami se pro většinu lidí rozplynuly a haute couture už dávno nezaujímá pozici vůdce. To však neznamená, že by se všechny značky ocitly ve stejné rovině. Odlišnosti v cenách stále existují, ale systém módy už není řízen homogenní hierarchií, žádná instance si nenárokuje monopol na vkus. Ruku v ruce získávají originalitu různé tvary, styly a materiály a móda se přibližuje modernímu umění, experimentům a absenci pravidel.

Roztříštění pravidel módy můžeme vidět v nástupu fenoménu, jímž jsou modely mladých. Autor mluví o „antimódách“, které se objevily po druhé světové válce. Ve vlnách hippie, punk, new wave, ska nebo skinhead získávají nový prostor a význam. Za tím vším však můžeme vidět prostí antikonformismus, který pramení ze snah o odlišení a touhy po emancipaci mládeže.

I přes všechny snahy můžeme stále vnímat asymetrii – ženy si mohou dovolit nosit téměř vše, zatímco muži podléhají kodifikaci, která je založena na vyloučení ženských emblémů. Muži nemohou nosit dámské sukně, i když Jean-Paul Gaultier se odvážil vystoupit s kalhotovými sukněmi pro muže, jednalo se spíš o reklamu než změnu mužského odívání.

Dnes se ženy mohou inspirovat z časopisů. Tuto inspiraci si však přizpůsobují nebo ji ignorují a přijímají naprosto odlišný styl. A tak se masově rozšířené styly mění jen pozvolna a šíření módy se po fázi zrychlování zpomalilo. Můžeme mluvit o věku pomalé módy, v němž je zeslaben rozdíl mezi tím, co je démodé a co je v módě. Drtivá většina lidí dokonce ani neví, co se právě nosí a móda se proto rozplývá. Diktatura módy je pryč spolu se společenskou diskreditací všeho nemódního. Spolu s demokratizací společnosti přichází i demokratické éra módy, a to navzdory módním časopisům hrnoucím novinky ze světa módního průmyslu. Možná i proto, že hlavním cílem oblékání není vyvolávat obdiv a vyjádřit společenské postavení, ale cítit se dobře, vyjádřit estetický vkus, případně svádět.

Hospodářství odvrhlo jakýkoliv ideál trvalosti – výrobě a spotřebě vládne pomíjivost, a to nejen v oblasti módy. Jde o všeobecný proces, který firmy nutí k inovaci, předkládání nových druhů výrobků, které jsou skutečnou novinkou nebo obsahují drobná zlepšení, jejichž úkolem je odlišit se od konkurence. Firmy už nevytváří nové modely, protože se ztrácí ve společnosti, v níž si spotřebitelé cení víc nového. Proto i nabídka a poptávka jsou poháněny novostí.

Ke konci knihy se autor obrací k oprávněné skepsi. Partnerem módní eufórie je podle něj především stísněnost a existenciální krize. Hlavní problém přitom vidí v tom, že pokrok osvěty a lidské štěstí nejdou ruku v ruce. Móda dnes sice zmírňuje společenský konflikt a připouští více svobody, ale je odrazem znechucení ze života.

Nechtělo se mi fotit detaily, protože po dvou hodinách procházení místy, kde umírali lidé, máte všeho tak akorát dost (!). V Malé pevnosti je ticho. Neslyšíte ani ruch z nedaleké silnice. Jen vlaštovky a různá menší chráněná zvířata si z bývalého pekla vytvořila ráj na zemi. „Máme tu i… (doplň neznámé jméno zvířete),“ chlubila se nám průvodkyně. Kromě toho vylovila z paměti několik příběhů, často naprosto nepochopitelných…

Here a SimpleViewer Flash gallery should be displayed. Click here to open the post in your browser to see the gallery.

Coby nejedlík masa jsem z tohoto potěšení vyřazena, a tak jsme koupili bílé lehké víno, protože to bylo asi jediné, co se vyplatilo koupit. Džemy St. Dalfour si kupuji už dávno v supermarketu, stejně tak kaštanové pyré, a quiche si můžu upéct i doma (protože můj je nejlepší), případně na něj zaskočit kamkoliv jinam. Markonky nebo jiné tradiční sladkosti chyběly. Ceny byly poněkud vyšší, a to i v porovnání s těmi francouzskými.

Cestou rozpálenými ulicemi jsme narazili na malé divadelní představení. Nejprve jsme však museli nasednout na kolotoč. Zajímavě pojaté představení ostravského Bílého divadla Z tohoto obrazu už nikdy neodejdu pojednávalo o smrti a bylo součástí propagační akce Ostravy, která kandiduje na město kultury 2015. Hlavní kulisou byl kolotoč, který napodoboval soukolí života. Paní smrtka sice vystupovala v bílém spodním prádle, ale kosou se oháněla svižně.

Here a SimpleViewer Flash gallery should be displayed. Click here to open the post in your browser to see the gallery.

Do DOX jsme zašli na výstavu děl Jana Kaplického – od realizovaných návrhů až po ty, které zůstaly ležet ladem. Zaujal mě návrh obytné postele coby moderního obývacího prostoru a především jídelní souprava. Cena prý na vyžádání v obchodě DOX. Raději jsem se neptala, a tak netuším, zda jde o psychologický efekt, nebo zda je souprava nádobí skutečně tak drahá. V prvním patře na galerii se konala výstava šachů v někdy opravdu necudném provedení. Výhled na Kaplického chobotnici, i když bohužel jen její papírovou podobu, stál za to.

Následovala série 31 portrétů v rámci výstavy MALÍK URVI II [malý kurvy]. Jde o portréty soudců a státních zástupců, kteří se angažovali v politických procesech bývalého režimu. Hloupé je, že zobrazení lidé jsou stále zaměstnanci českých soudů. Je to však logické – mezigenerační výměna neproběhne jen tak ze dne na den.

Podle uměleckého ředitele centra DOX může za současnou morální krizi mentalita zděděná z komunistické minulosti. A k 20. výročí konce tohoto režimu navazuje instalací Evidence zájmových osob. StB, která vychází z počítačové databáze Státní bezpečnosti obsahující stovky tisíc jmen. Nešlo pouze o spolupracovníky, ale i o ty, kteří byli pro StB z nějakého důvodu zajímavý, tedy o ty, kteří mohli být pro režim nebezpeční. Na stěnách DOXu najdete tisíce jmen, až z vás z nich přecházejí oči. Některými z nich se ještě nevytapetovalo, a tak leží v balíku na podlaze jedné relativně prázdné místnosti DOXu.

Here a SimpleViewer Flash gallery should be displayed. Click here to open the post in your browser to see the gallery.

Minulý víkend jsme zamířili do botanické zahrady v Troji. Zatímco největší dav směřoval do zoologické zahrady, do kopce směrem k hlavnímu vchodu botanické směřovalo jen několik jedinců, a tak se zde oslava Velikonoc nesla v téměř rodinném duchu. Malování perníčků a popíjení teplé medoviny nakoplo do jarní nálady.

Hlavním hřebem celé velikonoční akce byla návštěva skleníku Fata Morgana, exotických rostlin a poletujících motýlů. Doslechla jsem se, že motýly žijí v průměru pouze jeden den a někteří z nich nemají ani trávicí soustavu. A samozřejmě jsem nezapomněla obdivovat vybavení některých fotografů.

Here a SimpleViewer Flash gallery should be displayed. Click here to open the post in your browser to see the gallery.