Kromě pivovaru jsme navštívili centrum Plzně, procházeli se a objevili některé mnou dosud neobjevené kouty. Třeba nově zrekonstruovaný park. Co se v Plzni nemění je chátrající škodovácká budova a bohatě zásobené vietnamské obchody, v nichž najdete zboží, na které v Praze jen těžko narazíte. Třeba sušené švestky v soli, které sice vynikají pěkným obalem, ale také svou odpornou chutí.

Někdy příště mě čeká tamější synagoga a vědecké muzeum, zoologická zahrada… Jenže pro některé může mít procházka Plzní emocionální nádech. A tak jsem zamáčkla slzu v oku a vydala se zpět.

Here a SimpleViewer Flash gallery should be displayed. Click here to open the post in your browser to see the gallery.

Můj dovolenkový pech se projevil teplotami okolo 15 stupňů, častým deštěm a vichřicí, díky které jsem vypadala jako „ta věčně neučesaná Pražačka“. Možná stylové, ale nevyvažující fakt, že jsem si do kufru zabalila téměř jen samé letní oblečení.

Jeden přínos je jistý, totiž objevení cukrárny Aida v centru Košic, kam jsme chodili na banány v čokoládě. Čokoláda trochu pudinková a hodně kakaová. Připomněla mi staré ovocné poháry, které byli k dostání v ještě starších cukrárnách během 90. let. Od té doby, co jsem se vrátila do Česka, neustále pátrám po správném složení banánů v čokoládě. Variant je na výběr celkem dost, a tak míváme doma často pudink v různých kombinacích. Jen jedna varianta se mi zdá zatím nejlepší a nejpodobnější.

Ale abych nechválila jen cukrárnu… Košice je město dvou tváří – malebné centrum s hrající fontánou je obklopeno panelovými sídlišti. A právě tento protiklad tvoří zvláštní kombinaci, která se leckomu může líbit.

Here a SimpleViewer Flash gallery should be displayed. Click here to open the post in your browser to see the gallery.

Atmosféra v Kodani byla strhující, jenže některé okolnosti mi přijdou naprosto beznadějné.

• Evropa sklízí kritiku za nedostatečné snižování emisí. Vtip je v tom, že kritiku vyslovili zástupci země, která je druhým největším znečisťovatelem.
• Souhlas s dalším snižováním emisí se čeká od Baracka Obamy. Bohužel však pouze od něho, protože na americké půdě by za své rozhodnutí Nobelovu cenu do ohně pravděpodobně nedal. Čeká další smlouvu osud Kjótského protokolu?

A jak to vypadalo v Kodani před velkou politickou událostí? Policisty jsem viděla jen při střídání stráže. Starala se totiž o bezpečnost vojáčků, kteří od svých cínových kamarádů neměli daleko. Pěší zóna v centru města nebyla obsazena policisty, ale spíše turisty, pouličními umělci a přípravami na akce doprovázející zasedání OSN. Copenhagen se změnil v Hopenhagen.

Tak trochu jsme se stali součástí chumlu příprav, když jsme si například zašlapali na cyklotrenažéru, čímž jsme rozsvítili žárovky na vánočním stromku. Prohlédli jsme si obrovskou kouli, která se po setmění změnila v otáčející se planetu Zemi, a navíc jsme byli svědky tesání do kusu ledu, z něhož se zrodil lední medvěd.

Here a SimpleViewer Flash gallery should be displayed. Click here to open the post in your browser to see the gallery.

Nejvíc na mě ale zapůsobilo předvánoční setkání v místnosti kousek od kostela v centru města. Místní zde prodávali ručně vyrobené dárky, glögg, neboli svařené víno s vodkou, rozinkami a mandlemi, a opečené koule z vaflového těsta se zavařeninou a cukrem.

Najednou jsem okolo sebe měla možnost pozorovat zájem lidí o politiku a dění okolo. Jen jsem zalitovala, že u nás podobné aktivity neexistují.

Mezi rané gurmánské zážitky pak musím jednoznačně zařadit sandwich s opravdu velkým plátem lososa, křenovou pomazánkou a spoustou čerstvé zeleniny, který jsme si dali v Espresso House.

Ale abych nepsala pouze o jídle, jak někdy bývá mým zvykem, měla bych zmínit úplně první zážitek po příjezdu do Malmö. Tím bylo kroužení letadla nad městem. A protože slunce ještě nevyšlo, viděli jsme z výšky tisíce malých světel.

Po příjezdu do centra města jsem spatřila spoustu kol různě opřených na jakémsi bicyklovém parkovišti. Později jsem se přesvědčila, že téměř každý obyvatel Malmö jezdí na kole a zásadně bez přilby.

Na trávníku u bicyklového parkoviště poletovalo hejno racků. Ti se schválně zdržují na místech, z nichž mohou vytěžit nějaký ten dlabanec. Nejvíc jich proto bylo v parcích, zatímco na moři si poklidně pluly labutě. Mořská voda tu, podle výsledků mé nesmělé degustace, totiž není příliš slaná.

Fascinováni tyrkysovou hladinou jsme se vydali ulicemi vedoucími okolo moře. Objevili jsme tak nově budovanou část města, moderní a minimalistickou, která neruší poklidný ráz města a svými barvami doplňuje odstíny přírody.

Here a SimpleViewer Flash gallery should be displayed. Click here to open the post in your browser to see the gallery.

Snad každé okno v Malmö osvětlují vánoční svícny nebo jednoduché hvězdy, a tak jsem se nemohla ubránit předvánoční atmosféře. V podobné chvíli nezbylo nic jiného než zaklonit hlavu a pozorovat nenápadně nápadnou budovu s vypovídajícím názvem Twisted Torso o 54 patrech.

Zatímco moderní část města je minimalistická, centrum působí útulně a vzdáleně připomíná prostředí britských detektivek. Během adventu jsou všude světýlka různých podob, ale obvykle čirá a neblikající. Často jsou elektrické žárovky doplněny ohněm. Třeba v podobě velkých svíček, kterých svítilo možná tolik, jako počet kol, které jsem měla v Malmö tu čest spatřit.

Nesmím zapomenout dodat svůj photoshopový “deník”… Kávu bylo při brzkém vstávání třeba a kompas jsme nahradili trochu modernější variantou v podobě GPS.

Ve Slovinsku jsem byla v létě 2008, ale neodpustím si malou vzpomínku na smažený sýr s rýží, majitele hostelu (říkali jsme mu dědeček Hříbeček) neustále zabíjející mouchy při obědě i večeři. Kdyby jen tušil, že jsou masařky nedaleko vyhynutí! Vzpomínám i na jezero Bled, cesty vlakem i pro mě poněkud náročnou cestu na kole k vodopádu Savica u jezera Bohinj.

Jeden nezapomenutelný zážitek jsem si odnesla z výletu na jezero Bled. Neumím sice plavat, ale s překvapivou samozřejmostí jsem nasedla do loďky, která nás převezla na ostrov téměř uprostřed jezera. Možnost spadnutí do vody jsem si nepřipustila. Když mě však jedna ze spolucestujících poprosila, abych ji vyfotila, a při přesunu na druhou stranu loďky zakopla o koberec, čímž ji nebezpečně rozhoupala, uvědomila jsem si, že neumím dobře plavat a trnula strachy.

Here a SimpleViewer Flash gallery should be displayed. Click here to open the post in your browser to see the gallery.

Přežila jsem a dovezla do Čech fotky, hand made náramek od Manitas a borůvkovou pálenku plnou plavajících modrých plodů.

Trh Ecseri se nachází na adrese Nagykőrösi utca 156. Zmíněná ulice je souběžná s výpadovkou vedoucí směrem z města, okolí je liduprázdné a jediní pěší, na které jsme narazili, byli dva němečtí turisté, kteří neměli chuť si s námi povídat, což ve mně podnítilo lehkou protiněmeckou náladu.
Odmítavě se k nám zachoval i jeden místní mladík, když na otázku “Can you help us?” odpověděl téměř vyděšeně “No”. Naštěstí ne všichni Maďaři jsou neochotní. Těžko však odhadnout, kolik Maďarů ze skupiny ochotných je schopno se domluvit anglicky.

A tak jsme jeli nejprve na stanici metra Ecseri út, kde jsme dali na radu tří stánkařek, popojeli o dvě stanice dál a marně se snažili dopátrat, který autobus nás zaveze na Ecseri. Nakonec nám jedna ochotná slečna poradila, kterým autobusem máme jet. Poradila nám sice správně, ale autobus zastavoval pouze na znamení, což nám bohužel uniklo.

Nakonec jsme vystoupili na zastávce Autópiac a prošli se až k trhu Ecseri, který jsme našli za branou s nápisem Használtcikk piac.

Jaká je tedy nejjednodušší cesta vedoucí k Ecseri piac? Z centra se tramvají snadno dostanete na Boráros tér. Poté nasedněte na autobus číslo 54 nebo 55 a vystupte buď na zastávce Fiume utca/Használtcikk piac nebo Autópiac. Cesta autobusem z Boráros tér trvá přibližně třicet minut.

Otevírací doba Ecseri piac:

PO – PÁ: 8:00 – 16:00
SO: 6:00 – 15:00
NE: 8:00 – 13:00

Here a SimpleViewer Flash gallery should be displayed. Click here to open the post in your browser to see the gallery.

Trh Ecseri je prý největší svého druhu ve východní Evropě a najdete tu snad vše – staré bankovky, bižuterii, oblečení, nášivky, staré medaile, panenky i opelichané plyšové medvědy, sošky umělecké i směšné, lustry, nábytek, fotoaparáty… Ne vše se vyplatí a ne vždy jsou prodejci nadšeni z fotografování. “Fotografujete, ale nenakupujete,” bručel jeden během naší návštěvy.

Zobrazit Ecseri piac na větší mapě

V pátek odpoledne bylo na trhu více stánků než návštěvníků, a přesto všechno (nebo právě proto) byl trh tak přitažlivý. Uličky mezi stánky byly prázdné a lákaly k prohlížení si zboží. Tři postarší prodavači hráli karty, případnou výhru i prohru zapíjeli pivem. Dost možná má každé město “své postavy” dokreslující atmosféru. V Budapešti jsou těmito postavami právě prodavači na Ecseri piac.

Tentokrát jsem se setkala s kamarádkou, která se mi nezapomněla pochlubit hradeckým parkem, kde tou dobou nebyla ani noha a kde žijí ochočené kachny, jemž je naprosto ukradené, zda si je chcete vyfotit, nebo ne. Neštěbetají, neutíkají, zasunou si zobáky pod křídlo a odpočívají.

Po procházce jsme zamířily na 72 metrů vysokou Bílou věž s Augustinem. Augustin je třetí největší zvon v České republice. Pokus o jeho vyfocení bohužel selhal.

Augustin se však klidně mohl jmenovat i pán, jehož levé oko mu nepěkně lezlo z očního důlku do takové míry, že viselo na krvavých cárech. Strašidelná výstavka zpestřovala výstup na vrchol věže. Ze stropů visely “useknuté” ruce a nohy vymodelované z moduritu, sem tam se mihl nějaký chudák vězeň a nakonec jsem spatřila i mrtvé svatebčany. Musím uznat, že jim to doopravdy slušelo.

Zvon Augustin je ve věži zavěšen od roku 1581. Je 169 centimetrů vysoký a 206 centimetrů široký. Ve skutečnosti se však “tvářil” jako mnohem menší. Obvykle zůstává v nečinosti přikurtován těžkým řetězem. Elektronika zvoní za něj.

Před rokem jsem v Hradci Králové navštívila čajovnu U poutníka a  následně žila v domnění, že jsem navštívila Dobrou čajovnu. Tu jsem však navštívila až letos, a tak už znám dvě opravdu dobré čajovny v Hradci. Dobrá čajovna ve mně zanechala pocit omámení po “kratším” kouření vodní dýmky, popíjení pu erhu a sahlepu. Doporučuji všem milovníkům tmavých zakoutí čajoven, ve kterých hrají folk neladící k zbrusu čajovnickému prostoru.

A návštěvu Hradce Králové doporučuji úplně všem. Má kouzlo líně se probouzejícího města, kde sice funguje MHD, ale lidé tu chodí pomaleji. Uprostřed města je spousta zeleně a na ulicích slyšet zpěv ptáků jako v parku.

Zatímco v Praze je člověk zavalen stresem, že nestihne vymyslet, co komu dát k Vánocům, ve Vídni lidé nepospíchají a případnou špatnou náladu buď nedávají najevo, nebo jí vůbec netrpí. Dokonce i v přeplněných obchodech a na trzích plných turistů jsem se netrápila strkanicemi.

Vídeň je totiž město aristokratického lesku, ke kterému spěch neladí. Volnější chůze a svátečně vyzdobené ulice, kterým jednoduché osvětlení dodává eleganci, jsou znaky předvánoční Vídně.

Vánoční trhy ve Vídni jsou krásné. Občas se sice neubrání prodeji lehkých kýčů, ale na druhou stranu zde můžeme najít vánoční ozdoby jako z pohádky nebo tradiční rakouský perník i s perníkovou chaloupkou. Škoda, že nám nedovolili zahrát si na Jeníčka a Mařenku (v našem případě na dvě Mařenky). Podmanivá vůně perníku totiž k uloupnutí nabádala.

Nesmím zapomenout na stánky s jídlem a pitím. Punč s lesními plody, jablečný punč, punč amaretto, pomerančový punč… Dnes jsem ve vysílání Radiožurnálu slyšela příspěvek týkající se vzrůstajícího alkoholismu Rakušanek, který byl dán do souvislosti s pitím přemíry punče. Jenže jeden punč nikdy nestačí.

Fascinovala mě čokoládová fontánka s hořkou nebo mléčnou čokoládou, chutnala vafle, a koláč z jedlých kaštanů. Stále jsem však nepřišla na chuť bramborám (ani naplnění krevetami nezabralo).

Při návštěvě restaurací v zahraničí již tradičně pomyšlím na emigraci. Stejně tak při procházení obchodů.
Navíc mi došlo, že jsem strávila život ve lži. Pravý Sacher dort je rozhodně jiný než český dort, který v Čechách nazýváme Sacherem. Je hodně sladký, k hořké kávě ideální. Ranní svačinka v italské cukrárně Bortolotti na Mariahilfe Straße byla opravdu podnětnou chuťovou záležitostí.

A tak jsem strávila s Veru dokonalý víkend v pohodové adventní náladě. Neznám lepší návod na zlepšení nálady, než se vydat za hranice všedních dní a konečně si Vídeň prohlédnout z Riesenradu…

V pražské realitě můžu obléknout rakouské ponožky (pochopí jen ti, kteří jsou mými přáteli na Facebooku). ,-)

Daleko za hranice všedních dní? Klišé označující stav bez internetu a neustálého spojení s ostatními přes ICQ či Skype, informačních systémů a nekonečného vyhledávání kdovíjakých informací. Pročištění hlavy přijde vhod v situaci uchazeče o studium.

Ve svitu zapadajícího slunce jsem prošla historickým centrem města a litovala, že čas běží příliš rychle na to, abych poznala každou úzkou uličku vedoucí z Velkého náměstí.

Když mi v půl deváté večer došlo, že si zmrzlinu nikde nekoupím, protože všude zavírají, narazila jsem na Dobrou čajovnu, kde mi přinesli dobrý Shou mei a příliš oslazený, ale přesto vynikající, sahlep. Nápoje doplněné klidnou atmosférou doprovázenou arabskou hudbou. Nenápadné pozorování lidí upíjejících čaj po malých doušcích je činnost, která dokonale zabaví.

Jeden večer bez internetu a dokonale nedokonalých technologií. Chtěla jsem otevřít knihu a vdechovat vůni papíru. Knihu jsem s sebou však neměla, a tak jsem si cestou do hotelu vychutnávala každý krok a snažila se nemyslet na nic, pokud je to vůbec možné či dosažitelné.

Here a SimpleViewer Flash gallery should be displayed. Click here to open the post in your browser to see the gallery.