Když do Vietnamu přijel příbuzný, který už několik let žije v Čechách, rozhazoval peníze, mluvil o středoevropské krajině a podnebí. Nepřiznal odvrácenou stranu domnělého ráje, totiž, že kvůli dluhům, které si nadělal ještě ve Vietnamu, pracuje téměř neustále a o nějakém posezení u piva nemůže být ani řeč.

Martin Ryšavý ve svém dokumentu oceněném Cenou Pavla Kouteckého Země snů mapuje cesty Vietnamců z Asie do Česka, kde hledají lepší budoucnost nejen pro sebe, ale i pro své rodiny, které většina vietnamských imigrantů vydělané peníze posílá.

Další a další Vietnamci se zadlužují a prodávají své majetky, aby si mohli dovolit nákup letenky a služby některé z podvodných agentur, které až příliš často neplní sliby. Spoustu z nich čeká rozčarování. Navíc s dluhy na krku se nemůžou jen tak vrátit do Vietnamu s tím, že jejich sen nevyšel. Proto mlčí o pracovních podmínkách, minimální mzdě, kterou v Česku dostávají, a o podmínkách různých pracovních agentur. Vinu nese vietnamská vláda, která nevaruje své občany, podvodné agentury, český stát, který dlouhodobě přehlíží některé problémy, ale i samotní Vietnamci, kteří se slepě vydávají do zahraničí doufajíc, že se jim bude dařit lépe.

Můžeme se jim divit? Odchod z Vietnamu je hazard – všechno, nebo nic. Málokdo z nich si však dokázal představit, že budou pracovat na tržnicích, prodávat 24 hodin 7 dní v týdnu zeleninu nebo zastávat pozice špatně placených dělníků. Nezbývá než odhadovat, do jaké míry jsou Vietnamci pracovití, jak si o nich často myslíme. Možná jim nic jiného nezbývá.

Malá ukázka z dokumentu Země snů

Hudebník Emmanuel Jal, jehož příběh dokumentuje film War Child, měl smůlu. Narodil se v neklidném prostředí Súdánu a dětství strávil bojem v občanské válce.

“Lidi umírali jako mouchy,” rapuje dnes, přestože líčením válečných zážitků v sobě vyvolává deprese.

“Proč jsem přežil?” ptal se opakovaně sám sebe. Chtěl spáchat sebevraždu, ale později vyměnil zbraně. Dnes bojuje za mír v Súdánu muzikou, navštěvuje utečenecké tábory i školy a vypráví svůj příběh.

“V roce 1983 začala válka,” začíná vyprávět Emmanuel Jal ve filmu War Child.

Ve skutečnosti začala občanská válka v Súdánu mnohem dřív. K té první došlo mezi lety 1955 až 1972, kdy se Jižní Súdán cítil utlačován centrální vládou. Ve zmíněném období došlo v Súdánu ke dvěma vojenským pučům. Druhý z nich vynesl k moci plukovníka Jaafara Nimeiriho, který v roce 1972 podepsal mírovou dohodu slibující Jižnímu Súdánu autonomii.

Po jedenácti letech míru vypukla druhá občanská válka z podnětu politika Nimeiriho, který chtěl upevnit v zemi postavení islámu. Proti jeho snahám se postavil křesťanský Jižní Súdán a především Súdánská lidově osvobozenecká armáda pod vedením Johna Garanga.

Země zchudla následkem dlouhotrvající války. Šrámy si odnesli dospělí, když přihlíželi kanibalismu a znásilňování, ale i děti, které byly nuceny chopit se zbraní.

“Narodil jsem se 1. ledna 1980, ale zeptejte se 50 tisíc dětských vojáků a odpoví stejně,” říká Emmanuel Jal v dokumentu. Děti byly od rodičů odvedeny dřív než si zvládly zapamatovat datum narození.

Jestliže se tehdy zdálo všechno jednoznačné, dnes ne. Emmanuel Jal věřil, že bojuje za svobodu. Stal se však jedním ze zahořklých obyvatel Afriky, otroky chudoby a násilí.

Dalo by se říct, že příběh Emmanuela Jala, chudého dětského vojáka, připomíná pohádku. Nejprve se prosadí svou hudbou a později se vrací do Súdánu, aby se setkal se svými příbuznými. Každá pohádka má v reálném životě trhlinu. Pro Emmanuela jsou takovou trhlinou deprese, kterými trpí vždy, když vypráví osudy dětských vojáků, vzpomíná na válku a odpovídá na dotěrné dotazy.

Ani situace v Súdánu není právě nejpříznivější. Země sužovaná dlouhou občanskou válkou zůstala rozvrácená. Situaci neulehčují ani rozmíšky mezi západní oblastí Súdánu, tedy Dárfúrem, a Čadem.

Film War Child je určen hudebním fanouškům, kteří se zajímají i o jiné muzikální končiny, ale i těm, kteří se chtějí dozvědět něco víc o situaci v Súdánu.

Čteme-li v novinách o tisícovkách a milionech mrtvých, vidíme jen nicneříkající čísla, pouhou statistiku. Filmová a hudební výpověď Emmanuela Jala se proto stává ztělesněním Súdánu a osudů jeho obyvatel.

Režisér Jean-François Richet jím byl fascinován do té míry, že o něm natočil dva filmy pod názvem L’ Instinct de mort a L’ Ennemi public n°1 (v české distribuci pod názvy Veřejný nepřítel č. 1 a Veřejný nepřítel č. 1: Epilog).

Jaké bylo naše překvapení, když se nám před očima objevily závěrečné titulky. Film Veřejný nepřítel č. 1 skončil zcela nečekaně právě v nejnapínavějším okamžiku, a tak jsme si museli sehnat i druhý díl.

Podzimní uplakané počasí doprovázelo 22. října 2008 premiéru francouzského filmu, který se pokusil vylíčit život lupiče a gangstera mnoha tváří. Vyhýbám se slovům “vrah” či “zabiják”, protože Jacque Mesrine na filmovém plátně působí jako moderní Cartouche.

V 70. letech byl Jacque Mesrine nejhledanějším mužem ve Francii. Veřejnost se jej obávala, ale zároveň jeho osudem žila a nebránila se ani jisté míře obdivu. Natočením filmu tak možná přišel o svou nedotknutelnost.

Jacqua Mesrina ve filmu ztělesnil herec Vincent Cassel, který šel do natáčení s tím, že se nebude snažit probudit Mesrinova ducha a snažil se poukázat především na nepříliš šťastný konec jeho rozporuplného života.

Drsné záběry prostředí alžírské války, z níž se Mesrine vrátil v roce 1959, střídá návrat do reality, na první pohled klidnou, ale o to víc ubíjející.

Co na tom, že se snažil zapojit do běžného života a rok se živil poctivě. Nakonec místo ztratil kvůli recesi, připojil se ke kamarádům z podsvětí a stal se mistrem převleků a především útěků z věznic.

Loupil nejen kvůli penězům. Toužil po slávě a tvrdil, že svými činy pomáhá zvrátit konzumně založený systém.

Ve své biografii, kterou uveřejnil v roce 1977, se chlubí likvidací asi čtyřiceti lidí. Ve skutečnosti je těžké odhadnout počet jeho obětí. Mesrine toužící po publicitě mohl počet obětí několikanásobně navýšit. S jistotou mu byla přiřazena jen smrt dvou lidí. Při únicích z přepadených bank sice obvykle mnoho lidí zranil, ale nikoho nezastřelil. Byl znám jako gangster, který drží slovo a rád si pohrává s policií.

Jacque Mesrine je ve filmu ukázkovým případem záporného hrdiny, jehož vám začne být líto a nakonec mu držíte palce a tajně doufáte v happy end. Sám Mesrine však možnost šťastného vyvrcholení již v polovině prvního filmu odmítá. “Buď venku, nebo mrtvý,” prohlašuje. V závěru pochopíte, že se nedíváte na americký film.

Film Můj učitel Ibrahim (Monsieur Ibrahim et les fleurs du Coran) ukazuje mírumilovnou tvář Paříže 60. let a na tomto pozadí rozehrává duet židovského chlapce se stárnoucím muslimem Ibrahimem.

Momo (Mojžíš) žije se svým otcem a protože nemají dostatek peněz, krade a otci kupuje konzervy pro kočky s tím, že jde o nový druh paštiky.

Chudoba ve filmu ukazuje svou mírumilovnou tvář, protože všude hraje hudba a Ibrahim vede
s Mojžíšem filozofické debaty o “svém koránu” či životu. Když se Momo poprvé setká s milostným zklamání, utěšuje jej. “To, co daruješ, je navždy tvé, to, co si ponecháš pro sebe, je navždy ztracené,” říká mu.

A tak i věnovaná láska zůstává stále v nás, ačkoliv je neopětována. Život by byl jednodušší, pokud bychom přijali tuto myšlenku a zbavili se veškerých očekávání.

Když Moma opustí otec, Ibrahim jej adoptuje a stane se jeho životním učitelem, ne však nutně rádcem, spíše společníkem, který, jak neustále opakuje, “zná svůj korán”.

Později se oba vydávají do Turecka, Ibrahimovi vlasti, a tato cesta jim změní život. Zatímco jeden z nich objevuje zemi a její zvyky, druhý chápe, že došel na konec své cesty.

Film byl natočen podle románu francouzského spisovatele Erica-Emmanuela Schmitta a natočil jej François Dupeyron s důrazem na prolínání kultur, toleranci a zvídavost, která pobízí k poznání “těch druhých”. Momo začne číst korán, aby se dozvěděl víc o svém příteli Ibrahimovi, ačkoliv právě Ibrahim mu zdůrazňuje “Jestli ti bůh chce ukázat cestu, udělá to i bez knih.”

Podle románu byla napsána i divadelní hra, který měla premiéru v roce 1999 a hrála se nejen ve Francii, ale i v Německu a Spojených státech.

Můj učitel Ibrahim (Monsieur Ibrahim et les fleurs du Coran)
Francie, 2003
Režie: François Dupeyron
Hrají: Omar Sharif, Gilbert Melki, Isabelle Renauld, Lola Naymark, Isabelle Adjani, Eric Caravaca

Každá rodina prý má nějaké tajemství, ale ne vždy jde do krajnosti, jako v některých japonských rodinách. Příběh jedné z nich mapuje film Tokijská sonáta režiséra Kiyoshi Kurosawy.

Otec, hlava rodiny, přijde o práci a marně hledá novou. Nejprve nechce sestoupit na nižší pozici, a tak chodí na ponižující pohovory a doufá, že si zaměstnání najde dřív, než rodina přijde na to, že je nezaměstnaný.

Jednou jsme dole, jindy nahoře. Jenže co dělat, když “dole” trvá příliš dlouho?

Hlavní postava filmu nakonec rezignuje na hledání lepšího pracovního místa. Obává se sice ztráty autority, ale o tu již stejně přišel následkem neschopnosti komunikace s dětmi a manželkou.

Neustále přemýšlím nad tím, zda je povolání opravdu tak důležité. Jedná se totiž o jednu z mnoha škatulek, do které se navzájem s radostí zařazujeme. Jsme-li ostatními zařazeni do nepříliš atraktivní škatulky, máme život zas o něco složitější…

Tuto úvahu nechám raději nedokončenou. Film Tokijská sonáta však mohu jen doporučit. Je to klasický asijský film, který sice plyne poklidným tempem, ale přesto je plný emocí.

Zpočátku film vypráví o milostném románku mezi patnáctiletým Michaelem a o patnáct let starší Hannou, která si ráda nechává předčítat. O několik let později je veden soud proti šesti dozorkyním, mezi kterými je právě i Hanna. Celý proces sledují studenti právnické fakulty a diskutují o něm se svým profesorem.

Jeden ze studentů je nejprve nadšen atmosférou soudu, věří ve spravedlnost. Tuto víru však postupně opouští a na šest souzených žen pohlíží jako na obětní beránky společnosti, protože ačkoliv všichni věděli o zlu, které se dělo, téměř nikdo se mu nesnažil zabránit. Společnost se snaží očistit prostřednictvím soudu s dozorkyněmi, aby se zbavila vlastní odpovědnosti. Za všechno špatné mohou oni, ne my. Připouští onen student princip kolektivní viny, když pohrdá snahou o spravedlnost?

Na konci filmu máte chuť Hannu litovat, přestože neexistuje nic, co by mohlo omluvit její činy. Hannina výpověď připomíná věcnost Rudolfa Langa v knize Roberta Merleho Smrt je mým řemeslem. Rozdíl je v tom, že Hanna měla na starosti “jen” několik desítek lidí-zajatců.

V této souvislosti se objevuje otázka určení míry viny. Podle čeho lze tyto stupně určit? Podle počtu obětí, hrůznosti činu, pozdější lítosti a doznání pachatele?

Film nesoudí, zabývá se vztahem Michaela a Hanny až do konce, kdy se Michael opět stává předčítačem a snad i Hanně odpouští.

Nejpřitažlivěji na mě působil holywoodský příběh natočený Angličanem v Indii zakončený bolywoodským tancem, klasický příběh o chuďasovi, který k lásce a bohatství přišel.

V pohádce je všechno možné. I pro hlavního hrdinu filmu Slumdog Millionaire Jamala Malika, který se rozhodne zúčastnit indické obdoby soutěže Chcete být milionářem jen proto, aby se setkal se svou ztracenou láskou z dětství.

I přes své bídné vzdělání prochází Jamal soutěží téměř bez zaváhání a má šanci vyhrát dvacet milionů rupií. Po skončení pořadu jej však odvádí policie kvůli podezření z podvodu. Vždyť jak by chudý kluk bez vzdělání mohl znát odpovědi na soutěžní otázky? A tak Jamal vypráví příběh svého dětství a doufá ve shledání s Latikou, svým třetím mušketýrem.

Filmy postrádající Happy End mohou působit efektně, ale Milionář z chatrče si šťastný konec přímo vyžaduje. Scény plné soutěžního napětí by ztratily svůj význam bez romantického vyvrcholení.

Milionář z chatrče dokazuje, že romantický film se obejde bez holywoodských klišé a dobře placených herců. Stačí silný příběh, který režie nerozmělní během první hodiny v nesrozumitelný příval plytkých gest.

Milionář z  chatrče pro mě znamená stodvacetiminutové držení palců do fialova a doufání, že odpověď D je správně: Jamal vyhrává proto, že je to “dáno”.

Dalších stočtyři minut nejen s Jimem Carreym u filmu Yes Man. Ano je nové ne, a proto se Jim Carrey otevírá světu. Ze zapšklého bankovního úředníka se stává člověkem vítajícím každou novou příležitost. Složí totiž svatý slib, kterým se zaváže, že na všechno bude odpovídat kladně.

Jenže Jim Carrey vezme slib doslova, a tak odpovídá ano i na sexuální návrhy postarší sousedky, bláznivé nápady svých přátel i zcela neznámých lidí.

Následkem nového postoje k životu upevní stará přátelství a objeví lásku, kterou později málem ztratí. Nakonec si uvědomí, že ano a ne se doplňují. Pokud odpovídáme pouze ne, uzavíráme se před světem, neustálým přitakáváním se však stáváme figurkami v rukou druhých.

Na ČSFD jsem objevila poměrně kritické názory. Yes Man nám prý tvrdí, že “štěstí je výsledkem spontaneity a nikoli dlouhodobé práce”.

Nejsme snad šťastni tehdy, když odhodíme zábrany? Dlouhodobá cesta za štěstím se stává otázkou vyrovnanosti a psychického rozvoje, spokojenosti se sebou samým. Nepatří však k této spokojenosti i spontánnost?

První dojem z filmu Yes Man se nesl v uvědomění si plynoucího času. Jim Carrey dávno není mladý zvířecí detektiv a zpočátku vynechává své oblíbené grimasy, které jsou do filmu začleňovány s přibývajícími “ano” hlavní postavy. Yes Man je příjemný odpočinkový film vhodný pro zlepšení nálady během šedivých zimních dní.

Těžko popsat téměř neexistující děj filmu. Sigur Rós se vrací domů na Island po dlouhém turné masových koncertů ve velkoměstech doprovázeném nekonečnými rozhovory. Členové kapely si chtějí odpočinout, ale paradoxně se rozhodnou odpočívat aktivně: cestují po Islandu a pořádají téměř spontánní koncerty pod širým nebem pro místní obyvatele.

Hrají v malých městech a vesnicích, kde jsou jejich koncerty velkou událostí. Účast všech věkových skupin na koncertech dokazuje stále opakované tvrzení, že Sigur Rós jsou pro Islanďany živoucí legendou.

Záznam neobyčejných vystoupení Sigur Rós je prokládán rozhovory se členy kapely a téměř fotografickými záběry islandské krajiny, která vám i přes svou dokonalost nepřipadá jako kýč a jejíž nevšední kráse zcela propadnete.

Sami členové kapely neskrývají radost z návratu domů. Vždyť islandské heima znamená domov či domů.

Film se chlubí kamerou, která zaujme a baví, a kanadskou režií Deana DeBloise, od kterého byste spíše očekávali další pokračování animovaného filmu Lilo & Stitch než dokument.

Magická krajina Islandu inspirovala i hudbu Sigur Rós, ale z filmu můžeme vycítit i opačný směr: z hudby Sigur Rós jako by vycházela islandská krajina na povrch. Hudba a krajina tvoří až nadpozemskou jednotu. Možná právě tento soulad je na hudbě Sigur Rós nejzajímavější.

Pozorujete osudy Poláků a neustále přemýšlíte nad událostmi v Katyni: Kdy to přijde? Jako by vyvrcholením filmu musely být drastické a šokující záběry. Jsme snad zmanipulováni do takové míry, že si nedokážeme vychutnat film postrádající zlomové či drastické momenty?

Od filmu Katyň se však jistá míra surovosti očekává. Strašlivé záběry přicházejí nakonec co by konečný otřes divákem. Poté následuje část chorálu a minuty ticha za padlé a zabité. Celý film citlivě dokresluje hudba Krzysztofa Pendereckeho.

Film Katyň se vyhýbá jakémukoliv moralizováni či snad odsouzení. Kamera je pozorovatelem, ne soudcem. Pouze ve chvílích zobrazení polského nacionalismu se kamera mění v kritika. Andrzej Wajda kriticky zkoumá vlastní národ, ale nedovolí si kritizovat skutky ostatních.

Za stěžejní momenty filmu bychom mohli považovat různé pohledy na skutečnost. Dějiny jsou proměnlivé a stávají se zbraní v rukou toho, kdo je vykládá. Zatímco během války je vina přiřčena Rusům, po válce se mince obrátí a za viníky jsou považování Němci.

Andrzej Wajda natočil důstojnou vzpomínku na zavražděné členy polské armády (jejíž členem byl i jeho otec) a svou nestrannou kamerou dokázal zmapovat katyňský masakr se syrovou věcností odrážející přístup NKVD.

ČRo: Vzpomínka na katyňský masakr

Možná, že film nemohl jít hlouběji z důvodu zachování nestrannosti?

Další podlehnutí reklamě se projevilo vyhledáváním knih René Plášila v systému Městské knihovny. Když už jsem viděla dokument, mohla bych si přečíst i knihu novodobého “prokletého” spisovatele.

Zařazení do kulturního procesu je mnohem jednodušší, než sžití se s procesem pracovním. Na Prahu si člověk zvyká lehce. Na práci ve třicetistupňových vedrech už hůř.

Při prvním zkratu si pouštím nezáživné video z Postojenských jeskyní, které jsem natočila svým fotoaparátem (Nutno dodat, že fotí lépe, než natáčí.), případně si pouštím podivného Magnifica, jednoho z populárních slovinských zpěváků. Jeho hudba je zvláštní. Mísí se v ní folklór s elektronikou. Jako by šlo víc o recesi. Čistota zpěvu zmizela spolu s horkým létem. Ne, že by mi to vadilo. Bavím se tak, jako tak.