Kromě pivovaru jsme navštívili centrum Plzně, procházeli se a objevili některé mnou dosud neobjevené kouty. Třeba nově zrekonstruovaný park. Co se v Plzni nemění je chátrající škodovácká budova a bohatě zásobené vietnamské obchody, v nichž najdete zboží, na které v Praze jen těžko narazíte. Třeba sušené švestky v soli, které sice vynikají pěkným obalem, ale také svou odpornou chutí.

Někdy příště mě čeká tamější synagoga a vědecké muzeum, zoologická zahrada… Jenže pro některé může mít procházka Plzní emocionální nádech. A tak jsem zamáčkla slzu v oku a vydala se zpět.

Here a SimpleViewer Flash gallery should be displayed. Click here to open the post in your browser to see the gallery.

Nechtělo se mi fotit detaily, protože po dvou hodinách procházení místy, kde umírali lidé, máte všeho tak akorát dost (!). V Malé pevnosti je ticho. Neslyšíte ani ruch z nedaleké silnice. Jen vlaštovky a různá menší chráněná zvířata si z bývalého pekla vytvořila ráj na zemi. „Máme tu i… (doplň neznámé jméno zvířete),“ chlubila se nám průvodkyně. Kromě toho vylovila z paměti několik příběhů, často naprosto nepochopitelných…

Here a SimpleViewer Flash gallery should be displayed. Click here to open the post in your browser to see the gallery.

Coby nejedlík masa jsem z tohoto potěšení vyřazena, a tak jsme koupili bílé lehké víno, protože to bylo asi jediné, co se vyplatilo koupit. Džemy St. Dalfour si kupuji už dávno v supermarketu, stejně tak kaštanové pyré, a quiche si můžu upéct i doma (protože můj je nejlepší), případně na něj zaskočit kamkoliv jinam. Markonky nebo jiné tradiční sladkosti chyběly. Ceny byly poněkud vyšší, a to i v porovnání s těmi francouzskými.

Cestou rozpálenými ulicemi jsme narazili na malé divadelní představení. Nejprve jsme však museli nasednout na kolotoč. Zajímavě pojaté představení ostravského Bílého divadla Z tohoto obrazu už nikdy neodejdu pojednávalo o smrti a bylo součástí propagační akce Ostravy, která kandiduje na město kultury 2015. Hlavní kulisou byl kolotoč, který napodoboval soukolí života. Paní smrtka sice vystupovala v bílém spodním prádle, ale kosou se oháněla svižně.

Here a SimpleViewer Flash gallery should be displayed. Click here to open the post in your browser to see the gallery.

Do DOX jsme zašli na výstavu děl Jana Kaplického – od realizovaných návrhů až po ty, které zůstaly ležet ladem. Zaujal mě návrh obytné postele coby moderního obývacího prostoru a především jídelní souprava. Cena prý na vyžádání v obchodě DOX. Raději jsem se neptala, a tak netuším, zda jde o psychologický efekt, nebo zda je souprava nádobí skutečně tak drahá. V prvním patře na galerii se konala výstava šachů v někdy opravdu necudném provedení. Výhled na Kaplického chobotnici, i když bohužel jen její papírovou podobu, stál za to.

Následovala série 31 portrétů v rámci výstavy MALÍK URVI II [malý kurvy]. Jde o portréty soudců a státních zástupců, kteří se angažovali v politických procesech bývalého režimu. Hloupé je, že zobrazení lidé jsou stále zaměstnanci českých soudů. Je to však logické – mezigenerační výměna neproběhne jen tak ze dne na den.

Podle uměleckého ředitele centra DOX může za současnou morální krizi mentalita zděděná z komunistické minulosti. A k 20. výročí konce tohoto režimu navazuje instalací Evidence zájmových osob. StB, která vychází z počítačové databáze Státní bezpečnosti obsahující stovky tisíc jmen. Nešlo pouze o spolupracovníky, ale i o ty, kteří byli pro StB z nějakého důvodu zajímavý, tedy o ty, kteří mohli být pro režim nebezpeční. Na stěnách DOXu najdete tisíce jmen, až z vás z nich přecházejí oči. Některými z nich se ještě nevytapetovalo, a tak leží v balíku na podlaze jedné relativně prázdné místnosti DOXu.

Here a SimpleViewer Flash gallery should be displayed. Click here to open the post in your browser to see the gallery.

Minulý víkend jsme zamířili do botanické zahrady v Troji. Zatímco největší dav směřoval do zoologické zahrady, do kopce směrem k hlavnímu vchodu botanické směřovalo jen několik jedinců, a tak se zde oslava Velikonoc nesla v téměř rodinném duchu. Malování perníčků a popíjení teplé medoviny nakoplo do jarní nálady.

Hlavním hřebem celé velikonoční akce byla návštěva skleníku Fata Morgana, exotických rostlin a poletujících motýlů. Doslechla jsem se, že motýly žijí v průměru pouze jeden den a někteří z nich nemají ani trávicí soustavu. A samozřejmě jsem nezapomněla obdivovat vybavení některých fotografů.

Here a SimpleViewer Flash gallery should be displayed. Click here to open the post in your browser to see the gallery.

• Přibližně deset šlápnutí do louže a pět vybalancovaných pozic, při kterých jsem málem uklouzla,
• několik školáckých chyb (kolik je tak akorát a kolik už je příliš?),
• bloudění rozlehlou budovou v práci, kde neexistuje ani nejzákladnější plánek pro podobně bloudící bytosti,
• třikrát pozdravit tu samou osobu, s níž jsem se potkala na chodbě (jde o přehnanou slušnost, nebo naprostou vyšinutost?),
• zbůhdarma hodit asi sedm korun do automatu bez toho, abych za ně získala capuccino odpovídající kvality.

Nezbývá než si krátce připomenout, jak Praze slušel sníh v době, kdy se ulice obešly bez potoků klouzající břečky a rampouchů ohrožujících chodce.

Here a SimpleViewer Flash gallery should be displayed. Click here to open the post in your browser to see the gallery.

Čekala jsem, že se u hradu sejde méně lidí a že mi stojící nebudou bránit ve výhledu. Nakonec jsem se spokojila s blízkostí velbloudů. Zvlášť jeden z nich vykukoval z přívěsu, aby se mohl před objektivy fotoaparátů i přihlížejícími radostně nakrucovat. Když jej vyvedli z kamionu, všichni raději ustoupili. Asi nejen kvůli upozornění ošetřovatele.

O trochu později už nesl “můj” velbloud mezi hrby jednoho z králů, aby se spolu s dalšími vydal na pouť od Pražského hradu na Loretánské náměstí.

Následovala krátká soukromá prohlídka betlému v kapucínském kostele Panny Marie Andělské. Postavy v životní velikosti byly vytvořeny mnichem Kašparem v roce 1700 za pomocí dřeva a papírmaršé. Když přispějete vhozením mince do kasičky, ovečky vám hlasitě poděkují.

Here a SimpleViewer Flash gallery should be displayed. Click here to open the post in your browser to see the gallery.

Následky tříkrálového dobrodružství na Hradčanech: omrzliny červeného stupně na prstech u rukou (prsty u nohou jsem v tu chvíli neviděla, ale také necítila…).

Celá akce byla součásti každoroční Tříkrálové sbírky.

Protože rok 2009 opravdu nestál za nic, nezbývá nic jiného než výmluvné gesto, které je určeno právě tomuto poměrně dlouhému časovému úseku…

A také víra a přání do nového roku…

Vánoce splnili mé základní potřeby:

• mám se do čeho obléct,
• čím se navonět,
• čím se umýt,
• co číst,
• na čem cvičit jógu
• a z čeho pít maté.

Kromě věcných darů jsem se při procházce městem docela pobavila následujícím rozhovorem, který se nesl zaplněným chrámem svatého Víta.

Dětský hlásek: “Tati, tati, kdo je to?”
Hlas tatínka: “To je svatý Václav.”
Dítě: “Kde bydlí svatej Václav?”
Tatínek: “Ten už je mrtvej.”
Dítě: “A kdo je tohle?”
Tatínek: “To je Jan Nepomucký.”
Dítě: “Co dělá Jan Nepomucký?”
Tatínek: “Nic. Taky umřel.”
Dítě: “A kdo je tohle?”
Tatínek (rezignovaně): “To je Přemysl Otakar II. Ten už je taky mrtvej.”

Here a SimpleViewer Flash gallery should be displayed. Click here to open the post in your browser to see the gallery.

Atmosféra v Kodani byla strhující, jenže některé okolnosti mi přijdou naprosto beznadějné.

• Evropa sklízí kritiku za nedostatečné snižování emisí. Vtip je v tom, že kritiku vyslovili zástupci země, která je druhým největším znečisťovatelem.
• Souhlas s dalším snižováním emisí se čeká od Baracka Obamy. Bohužel však pouze od něho, protože na americké půdě by za své rozhodnutí Nobelovu cenu do ohně pravděpodobně nedal. Čeká další smlouvu osud Kjótského protokolu?

A jak to vypadalo v Kodani před velkou politickou událostí? Policisty jsem viděla jen při střídání stráže. Starala se totiž o bezpečnost vojáčků, kteří od svých cínových kamarádů neměli daleko. Pěší zóna v centru města nebyla obsazena policisty, ale spíše turisty, pouličními umělci a přípravami na akce doprovázející zasedání OSN. Copenhagen se změnil v Hopenhagen.

Tak trochu jsme se stali součástí chumlu příprav, když jsme si například zašlapali na cyklotrenažéru, čímž jsme rozsvítili žárovky na vánočním stromku. Prohlédli jsme si obrovskou kouli, která se po setmění změnila v otáčející se planetu Zemi, a navíc jsme byli svědky tesání do kusu ledu, z něhož se zrodil lední medvěd.

Here a SimpleViewer Flash gallery should be displayed. Click here to open the post in your browser to see the gallery.

Nejvíc na mě ale zapůsobilo předvánoční setkání v místnosti kousek od kostela v centru města. Místní zde prodávali ručně vyrobené dárky, glögg, neboli svařené víno s vodkou, rozinkami a mandlemi, a opečené koule z vaflového těsta se zavařeninou a cukrem.

Najednou jsem okolo sebe měla možnost pozorovat zájem lidí o politiku a dění okolo. Jen jsem zalitovala, že u nás podobné aktivity neexistují.