Nechtělo se mi fotit detaily, protože po dvou hodinách procházení místy, kde umírali lidé, máte všeho tak akorát dost (!). V Malé pevnosti je ticho. Neslyšíte ani ruch z nedaleké silnice. Jen vlaštovky a různá menší chráněná zvířata si z bývalého pekla vytvořila ráj na zemi. „Máme tu i… (doplň neznámé jméno zvířete),“ chlubila se nám průvodkyně. Kromě toho vylovila z paměti několik příběhů, často naprosto nepochopitelných…

Here a SimpleViewer Flash gallery should be displayed. Click here to open the post in your browser to see the gallery.

Z Vietnamců si často děláme legraci a svůj lehce pohrdlivý styl měníme, když potřebujeme v neděli odpoledne koupit čerstvou zeleninu. Romové pro nás představují mnohem větší problém. Nepovažujeme je totiž za užitečné. Proto bych nechtěla být Romkou v České republice. Stejně tak bych však nechtěla být Vietnamkou, Ukrajinkou, Ruskou…

V Čechách je výhodnější být západoevropanem. A to nejen kvůli výhodnému kurzu eura vůči koruně.

Jenže Romové přišli z Indie až ve 13. století. Na česká území se dostali o století později, přičemž až do 20. let 16. století panoval zvláštní stav, kdy vražda “cikána” nebyla považována za zločin. Ferdinand I. uzákonil útlak Romů, Marie Terezie a Josef II. ustanovili jejich přejmenování. Už nebyli “cikáni”, ale “novosedláci” či “novomaďaři”, nesměli mluvit svým jazykem a jejich děti byly často posílány na převýchovu.

Dle soupisu z roku 1893 bylo 78 % Romů zaměstnaných. Většina se zabývala řemeslem, především kovářstvím, kotlářstvím, řetězářstvím a zvonkařstvím. To jim zůstalo až do poválečných let, kdy pracovali pro soukromé zemědělce. Se zánikem soukromého zemědělství a vznikem družstev poklesla poptávka po řemeslnících a dovednosti Romů byly postupně zapomenuty.

Ruku v ruce se snižováním důležitosti romských řemesel klesá role romských hudebníků. Ti si sice udržují silnou pozici, ale v 50. letech 20. století se přesto jejich role snižuje. Může za to především změna životního stylu. Muzicírováním se živilo 30 % Romů. Toto povolání však bylo nahrazeno běžnou prací a hudebníci se “ztratili v anonymitě nekvalifikovaných dělníků 50. a 60. let”.

Kočovali především Romové olašští. A to až do konce 50. let, kdy byl tento způsob života zakázán. V roce 1959 byly skupinky kočujících Romů násilně usazeny. Na českém území žily od časů Marie Terezie skupinky usazených Romů. Většina těchto obyvatel však byla během 2. světové války vyvražděna.

Eva Davidová osud Romů neidealizuje a popisuje například i vznik “cikánských osad” na Slovensku, které dodnes můžeme najít na okraji měst, mimo zástavbu. Některé z nich ještě před 25 lety neměli elektřinu. Násilně usazení Romové stále uplatňovali původní strategii života “ze dne na den”, život dělili na dny bohaté, tedy dny výplaty, a dny chudé. To jim zůstalo dodnes.

Autorka své povídání o Romech uzavírá rokem 1990, který byl, svým způsobem, přelomový. Právě tehdy byli Romové konečně uznáni za národnost, ke které se mohou přihlásit při sčítání lidu, vznikají romské strany a občanská sdružení. Jako by se od té doby nic zásadního neudálo. Zdá se totiž, že každé negativní řešení je vítáno a pouze populistické návrhy politiků získávají body.

Problém veškerých programů spočíval, podle Evy Davidové, v principu “o nás bez nás”. Téměř vždy se rozhodovalo o Romech bez Romů. Programy navíc vycházely z myšlenky asimilace, které jsou však schopny jen opravdu úzké menšiny a ještě nikdy v dějinách se nepodařilo větší skupiny asimilovat do národa, na jehož teritoriu se usídlily.

Velmi stručný přehled programů, jejichž cílem byla asimilace Romů:

1. etapa (1945 – 1949) – Košický vládní program
cíl: zrovnoprávnění s ostatními občany
prostředky: teoretická záruka nediskriminování, umožnění zařadit se do společnosti a zaměstnání

2. etapa (1950 – 1957)
cíl: řešení sociálně-kulturních problémů a osvěta
prostředky: řešení socioekonomických otázek obyvatelstva, kulturní a výchovná práce

3. etapa (1958 – 1964) – Zákon č. 74/58
cíl: usazení všech Romů, socioekonomické vyrovnání, úplná asimilace
prostředky: likvidace kočování, kontrola pobytu Romů, soupis kočovných a polokočovných osob, pomoc při usazování

4. etapa (1965 – 1968)
cíl: asimilace
prostředky: ustavení vládního výboru a komisí, komplexní řešení “cikánské otázky”, přesun a řízený “rozptyl” Romů (ze Slovenska do Čech a na Moravu)

5. etapa (1969 – 1973)
cíl: společenská integrace a akulturace
prostředky: zrušení politiky “rozptylu” Romů, ustavení Svazu Cikánů – Roů v ČSR a SSR (byl zrušen v roce 1973), řešení problémů na sociálním základě

6. etapa (1974 – 1989)
cíl: modifikace cesty společenské integrace
prostředky: přiznání etnické svébytnosti, podpora romské kultury, potřeba výuky na VŠ apod.

Po listopadu 1989 – Romové poprvé uznáni za národnost, vznik romských stran a subjektů

DAVIDOVÁ, Eva. Romano drom – Cesty Romů. Olomouc : Vydavatelství Univerzity Palackého, 1995. Změny v postavení a způsobu života Romů v Čechách, na Moravě a na Slovensku v letech 1945–1990. ISBN 80-7067-533-0.

Eva Davidová je česká historička umění, etnografka. Patří mezi zakladatale české romistiky.

Do roku 1976 pracovala v Sociologickém ústavu Akademie věd. Od 50. let se zaměřuje na romskou kulturu. V letech 1958 až 1959 pořídila snímky kočovných olašských Romů, kteří se museli usadit. Přednáší romistiku, je členkou International Romani Union a Gypsy Lore Society.

Zmíněná výstava se pokouší ukázat život První republiky. Najdete zde kavárnu s dnes vtipně působícími nařízeními, jak se návštěvníci mají chovat, aby nebyli vyvedeni, stánek s novinami a reklamou na tabák, večerní šaty tehdy známých módních salónů, boty od Bati, cenné papíry, užité umění, ale i ukázky venkovského života, školy, nebo záběry z pohřbu T. G. Masaryka či druhé světové války.

Zlatým hřebem výstavy se stala v médiích často zmiňovaná Mnichovská dohoda. Vystaven je německý originál, italský originál a anglická kopie s mapami.

Opět se ukázalo,že si můj mozek pamatuje jen nepodstatné a kuriózní informace:

• Tomáš Garrigue Masaryk měřil 172 cm a rád se nechával fotografovat na koni, aby působil vyšší.
• Četnictvo a příslušníci armády nesměli volit.
• Na vesnici se v létě vstávalo ve tři hodiny ráno a chodilo se spát se západem slunce. V zimě byl prý režim trochu volnější, což znamenalo budíček o šesté hodině ranní (!!!).
• Většina obyvatel vesnice pravidelně navštěvovala knihovny.
• Učitel dostával plat v rozmezí jedenácti tisíci až devětatřiceti tisíci korun ročně.

Kromě kuriozit jsem si zapamatovala maličkosti utvářející atmosféru dané doby, která však rozhodně nebyla jednoduchá. Je třeba si připomenout, že i idealizovaný svět První republiky trpěl svými nedostatky a čelil silné hospodářské krizi.

Výstava zdůrazňuje český národ, ale zapomíná na ostatní národnosti Československé republiky. Slováci jsou připomenuti zmínkou o vytvoření Slovenského štátu, významná Německá menšina, která tvořila téměř 23 % obyvatelstva tehdejšího Československa, je redukována na krátké sdělení o Franzi Kafkovi a jeho díle.

Přes zmíněné nedostatky je výstava zábavná nejen svým retrospektivním zaměřením. Umožňuje totiž zajímavou cestu v čase. Kdo z nás by alespoň na chvíli nechtěl vyzkoušet, jak se sedělo v prvorepublikové hospodě, navštívit kosmetický salon či pražský byt mladého učitele?

Všeobecná deklarace lidských práv uznává svobodu a práva každému člověku bez rozdílu.

Deklarace byla přijata jako nezávazný dokument a její význam tkví ve většinovém přijetí a souhlasu s obsahem. Je přeložena do 350 jazyků a nářečí, patří mezi nejcitovanější dokumenty světa a je součástí mnoha zákonů.

Idea lidských práv pro všechny bez rozdílu by měla být samozřejmostí, ale bohužel není. Dodnes některé země nerespektují základní lidská práva svých občanů. Příklady nedodržování lidských práv nemusíme dlouho hledat. Stačí projít čerstvé zprávy: AP: Lékaři v Zimbabwe pacientům radí – nemarodit, Na choleru v Zimbabwe zemřelo již téměř 800 lidí.

Přehledné rozdělení stavu lidských práv ve světě se věnují stránky OSN Human Rights in the World.

Projekt One Day for Human Rights propaguje nejen Den lidských práv, který byl vyhlášen právě na 10. prosince, ale především petici za vytištění Všeobecné deklarace lidských práv v každém cestovním dokladu.

Dost možná nejde o akceschopný moment, který nasměruje svět jinou cestou. Přesto všechno jde o připomenutí, že existuje cosi jako lidská práva a že zítra, tj. 10. prosince 2008, oslavíme 60 let od jejího podepsání.

Byl jednou jeden James Cook, slavný mořeplavec, který podnikl i objevitelskou cestu na Havaj, kde jej přátelsky přivítali domorodci. Po dobu jeho pobytu se k němu chovali jako ke vzácné návštěvě. Po krátké době se James Cook rozhodl odplout. Během plavby jej však stihla bouřka a on se se zlomenou stěžní musel vrátit zpět na ostrov. Ti samí domorodci jej ovšem nepřivítali právě s otevřenou náručí a nešťastného Jamese Cooka zabili.

Až antropolog Marshall Sahlins odhalil pravdu o náhlé změně nálady domorodců. Ti v době příjezdu kapitána Cooka právě oslavovali svátek plodnosti a kapitána Cooka považovali za boha plodnosti Lono. Proto se k němu chovali po celou dobu s náležitou úctou. Návrat kapitána Cooka alias boha Lono byl považován za narušení řádu světa. Právě proto se nakonec rozhodli kapitána Cooka obětovat.

Vtipné, tragické, nebo snad oboje?

Zvláštní, co považujeme za reálné a pravdivé. Naše představy o světě se nemusí shodovat s představami jiných kultur. Nemusíme se dívat do daleké minulosti a číst o mořeplavcích, stačí se rozhlédnout okolo sebe.

Ukazuje se totiž, že lidé nevidí svůj svět reálně. Reálným nazývají své představy a výklad kultury, ve které žijí. Dnes si tento fakt jasně uvědomujeme, ale nejsme jej schopni přijmout bez rozpaků. Do jaké míry lze nezaujatě vnímat a hodnotit odlišné kultury a dokážeme vůbec určit vliv naší vlastní kultury na nás?

Zdroj: TŘEŠTÍK, D. (1999). Smrt kapitána Cooka aneb Co si myslíme a co jsme. In: TŘESLÍK, D. (1999) Mysliti dějiny. Praha.