Hudebník Emmanuel Jal, jehož příběh dokumentuje film War Child, měl smůlu. Narodil se v neklidném prostředí Súdánu a dětství strávil bojem v občanské válce.

“Lidi umírali jako mouchy,” rapuje dnes, přestože líčením válečných zážitků v sobě vyvolává deprese.

“Proč jsem přežil?” ptal se opakovaně sám sebe. Chtěl spáchat sebevraždu, ale později vyměnil zbraně. Dnes bojuje za mír v Súdánu muzikou, navštěvuje utečenecké tábory i školy a vypráví svůj příběh.

“V roce 1983 začala válka,” začíná vyprávět Emmanuel Jal ve filmu War Child.

Ve skutečnosti začala občanská válka v Súdánu mnohem dřív. K té první došlo mezi lety 1955 až 1972, kdy se Jižní Súdán cítil utlačován centrální vládou. Ve zmíněném období došlo v Súdánu ke dvěma vojenským pučům. Druhý z nich vynesl k moci plukovníka Jaafara Nimeiriho, který v roce 1972 podepsal mírovou dohodu slibující Jižnímu Súdánu autonomii.

Po jedenácti letech míru vypukla druhá občanská válka z podnětu politika Nimeiriho, který chtěl upevnit v zemi postavení islámu. Proti jeho snahám se postavil křesťanský Jižní Súdán a především Súdánská lidově osvobozenecká armáda pod vedením Johna Garanga.

Země zchudla následkem dlouhotrvající války. Šrámy si odnesli dospělí, když přihlíželi kanibalismu a znásilňování, ale i děti, které byly nuceny chopit se zbraní.

“Narodil jsem se 1. ledna 1980, ale zeptejte se 50 tisíc dětských vojáků a odpoví stejně,” říká Emmanuel Jal v dokumentu. Děti byly od rodičů odvedeny dřív než si zvládly zapamatovat datum narození.

Jestliže se tehdy zdálo všechno jednoznačné, dnes ne. Emmanuel Jal věřil, že bojuje za svobodu. Stal se však jedním ze zahořklých obyvatel Afriky, otroky chudoby a násilí.

Dalo by se říct, že příběh Emmanuela Jala, chudého dětského vojáka, připomíná pohádku. Nejprve se prosadí svou hudbou a později se vrací do Súdánu, aby se setkal se svými příbuznými. Každá pohádka má v reálném životě trhlinu. Pro Emmanuela jsou takovou trhlinou deprese, kterými trpí vždy, když vypráví osudy dětských vojáků, vzpomíná na válku a odpovídá na dotěrné dotazy.

Ani situace v Súdánu není právě nejpříznivější. Země sužovaná dlouhou občanskou válkou zůstala rozvrácená. Situaci neulehčují ani rozmíšky mezi západní oblastí Súdánu, tedy Dárfúrem, a Čadem.

Film War Child je určen hudebním fanouškům, kteří se zajímají i o jiné muzikální končiny, ale i těm, kteří se chtějí dozvědět něco víc o situaci v Súdánu.

Čteme-li v novinách o tisícovkách a milionech mrtvých, vidíme jen nicneříkající čísla, pouhou statistiku. Filmová a hudební výpověď Emmanuela Jala se proto stává ztělesněním Súdánu a osudů jeho obyvatel.

Kulturní adventní období odstartovalo 11. prosince, kdy jsme si s kamarádkou před koncertem prohlížely okolo stojící a přemýšlely, zda se na dané místo vůbec hodíme.
Ani jedna z nás neměla mini končící těsně pod zadkem, modré vlasy, každou nohavici jinak barevnou ani novou kabelku od Chanela. Shromáždění fanoušků Gogol Bordello připomínalo netradiční módní přehlídku.

Nakonec, tedy vlastně na začátek, se na jeviště přiřítil Eugen Hütz, přičemž hned třikrát po sobě rozložil stojan i s mikrofonem při poskakování s kytarou, čímž nijakou atmosféru v hale značně okořenil. Mladík stojící opodál však vždy přišel a trpělivě stojan uvedl do původního stavu. Poté se kamsi vytratil, a tak Eugen uznal, že bude lepší pustit se do zpěvu. Přesto propotil kalhoty a koncert zakončil bez vrchních částí oděvu.

Gogol Bordello zahráli písně z alb Voi La-Intruder a Super  Taranta, ale nezapomněli přidat ani jednu novinku. Nadšení prokládané loky červeného, zmínka o Becherovce, smysl pro rytmus i snaha o přeřvání jakýchkoliv falešných tónů – takový byl nezapomenutelný koncert Gogol Bordello. Jestli ještě někdy přijedou do Čech, nezapomenu přijít.

Další předvánoční kulturní zážitek se linul v komornějším duchu jazz klubu U Staré paní. Jednu večerní prosincovou středu tu totiž vystupovala Yvonne Sanchez s triem Matěje Benka. Založila jsem tradici, jež mi velí zajít alespoň jednou do roka na koncert Yvonne Sanchez. Její jemný a současně pevný hlas podporován cigaretami, které kouří jako “fabrika”, zní snad vždy dokonale.

“Jsem zklamaný. Zní, jako bych poslouchat CD,” prohlásil K.

Právě ona dokonalost i nevyzpytatelnost je na jazzu přitažlivá. Láká, pohrává si se sluchem a svádí k dalšímu poslechu.

Koncert se může vyvíjet všelijak. Zatímco někteří interpreti působí v roli hudebního toreadora vyzývajícího publikum na souboj, jiní poklidně těží z mlčenlivého souznění.

Svou smrtí se stal Jackson obchodním artiklem. Ze světa sice odešel, ale jeho podobiznu a CD si koupit můžeme.

Zavzpomínala jsem na dobu, kdy zemřela princezna Diana. Její pohřeb přenášely televizní stanice do celého světa a Elton John si přivydělal vydáním cover verze jednoho ze svých hitů. Diana byla všude, stejně jako je dnes Michael Jackson. Pokud nebyla přítomna u vás doma v rámci přímého přenosu pohřbu, pak byla alespoň na obálkách časopisů a hlavních stranách novin. Nakladatelství se pustila do vydávání knih o lady Dianě a ani obchody s upomínkovými předměty nezůstávaly pozadu. Zajímavé je, že Diana zůstala obchodním artiklem dodnes a nedávno byla prodána její školní guma za 17 000 Kč.

Jak dlouho se asi bude vzpomínat na Michaela Jacksona? Jeho alba si totiž každý může stáhnout, obrázků najdete na internetu také spoustu… Dost možná se valná část jeho fanoušků ustrne a nějaké jeho album si koupí (případně vzpomínkovou edici The Best of Michael Jackson, pokud vyjde), jenže procenta z prodeje mu na onen svět těžko doručí.

Způsob uvažování odpovídající poučce “O mrtvých jen dobře.” se objevuje i v případě Michaela Jacksona. Zatímco za svého života byl obviňován ze zneužívání dětí, záměrného vybělení kůže a bulvární noviny se vyžívaly v krátkém momentu, kdy Jackson málem upustil z balkonu svého syna. Dnes se dozvídám, že měl velmi rád děti a trpěl nemocí kůže, která způsobila postupné bělení.

A tak jsem včera narazila na Michaela Jacksona hned několikrát. Jednou při přepínání televizních programů, cestou na cvičení jsem slyšela hrát jeho píseň z jednoho stojícího taxi (rádia oprášila hity 90. let). Letmo jsem si přečetla několik článků v novinách i na několika blozích. Nakonec jsem na Jacksona narazila i v PPC reklamě.

Zadarmo je jen smrt, a i ta stojí život… píše Elfriede Jelineková v Pianistce, kterou jsem nedávno četla. Smrt je sice zadarmo, ale dá se na ní vydělat.

Michael Jackson – Billie Jean

Těžko popsat téměř neexistující děj filmu. Sigur Rós se vrací domů na Island po dlouhém turné masových koncertů ve velkoměstech doprovázeném nekonečnými rozhovory. Členové kapely si chtějí odpočinout, ale paradoxně se rozhodnou odpočívat aktivně: cestují po Islandu a pořádají téměř spontánní koncerty pod širým nebem pro místní obyvatele.

Hrají v malých městech a vesnicích, kde jsou jejich koncerty velkou událostí. Účast všech věkových skupin na koncertech dokazuje stále opakované tvrzení, že Sigur Rós jsou pro Islanďany živoucí legendou.

Záznam neobyčejných vystoupení Sigur Rós je prokládán rozhovory se členy kapely a téměř fotografickými záběry islandské krajiny, která vám i přes svou dokonalost nepřipadá jako kýč a jejíž nevšední kráse zcela propadnete.

Sami členové kapely neskrývají radost z návratu domů. Vždyť islandské heima znamená domov či domů.

Film se chlubí kamerou, která zaujme a baví, a kanadskou režií Deana DeBloise, od kterého byste spíše očekávali další pokračování animovaného filmu Lilo & Stitch než dokument.

Magická krajina Islandu inspirovala i hudbu Sigur Rós, ale z filmu můžeme vycítit i opačný směr: z hudby Sigur Rós jako by vycházela islandská krajina na povrch. Hudba a krajina tvoří až nadpozemskou jednotu. Možná právě tento soulad je na hudbě Sigur Rós nejzajímavější.

Rhythm Desperados vystoupili ve složení Boris Urbánek (klavír), Michal Žáček (saxofon a flétna), Michal Hejna (bicí) a Martin Lehký (baskytara). Jako zvláštní host vystoupil Imran Zangi doprovázející na perkuse (který je ovšem také optik a jak se zdá, tak jej baví oblékat se do triček s lékařskou tématikou farmaceutických koncernů ).

Skupina Rhytm Desperados svou hudbu charakterizuje jako funky jazz. Imran Zangi dal hudbě Rhythm Desperados nový rozměr. Díky svým perfektně zvládnutým sólům oživil skladby inspirujícími rytmy latin jazzu.

Repertoár tvoří především skladby Borise Urbánka, který nezapírá inspiraci francouzským trumpetistou Erikem Truffazem. Boris Urbánek zůstává během koncertu cíleně upozaděn Michalem Žáčkem, jehož hudební mistrovství pobaví a překvapí dokonalým provedením i hravostí, která k jazzu patří.

Koncert přerušily dvě krátké přestávky po nichž následovala vždy jedna skladba očištěná od bicích a baskytary. Zůstala jen příčná flétna a s ni si pohrávající klavír.

Nesmělo samozřejmě chybět představení alba Volcano, které bylo natočeno právě v AghaRTĚ při jednom z živých vystoupení.

Rhythm Desperados doporučuji všem milovníkům a milovnicím hudby, kteří potřebují potěšit své jazzové srdce.

Jak vlastně Rhythm Desperados znějí?

Malá ukázka, čeho jsou schopní v AghaRTě.

Citát Guillaume Apollinaira se mi vryl do hlavy po otevření programu ve Státní opeře. Proto mi La Bohème připomněla spíše prostou báseň, než představení přesycené efekty. Jediným efektem je kašel Mimi předznamenávající, jak už to u oper bývá, nepříliš šťastný konec.

Zatímco v některých případech se mohu docela lehce rozepsat o představení, v tomto případě jsem musela myšlenky a dojmy pomalu vstřebávat a promýšlet svůj názor. Ne proto, že by se mi snad ztvárnění nelíbilo, nýbrž proto, že jsem něco postrádala. Ono něco jsem však dlouho nedokázala přesně definovat.

Představení se mi opravdu líbilo. Jen tak pro nic za nic nepatří Pucciniho díla mezi nejhranější na světě. Režisér Ondřej Havelka se nepouštěl do zbytečných experimentů a z jeho rukou tak povstalo klasické představení bez zbytečných kliček a módních “přikrášlení”.

Jesús García a Pavla Vykopalová v hlavních rolích zpívali dobře, ale právě na zpěvu jako by něco chybělo. Nejednalo se ani tak o dokonalost provedení, spíše o nedostatek vcítění se a vášně, která by měla z příběhu plynout. Jde o režijní problém, nebo jen hlavní představitelé neměli svůj den?

Přesto všechno je La Bohème ve Státní opeře pohlazením, operním povznesením do vyšších sfér zpěvu. Nádherné kulisy dokreslující celou atmosféru vás přenesou do Paříže a vy se okamžitě vcítíte do kůže těžce nemocné Mimi, která se nevzdává své lásky.

Angela Gheorghiu jako Mimi a Roberto Alagna jako Rodolfo v závěrečné scéně La Bohème

První problém byl již při nákupu vstupenky. Byla jsem sice ujištěna, že si lístek budu moci koupit prostřednictvím Ticketpro, ale vstupenky přišly do prodeje asi týden před zahájením festivalu.

Zamyslím-li se nad nepříliš viditelnou propagací, pak bych se neměla divit, že se jednalo o asi nejnezaplněnější koncert Yvonne Sanchez vůbec.

Slíbená tisková konference se nekonala, jak mi oznámil jeden z přítomných žurnalistů, a slavnostní zahajovací slovo bylo nakonec vyškrtnuto z programu.

A tak přišla Yvonne Sanchez a začala zpívat svým sametově medovým hlasem, který nikdy nezaváhá a nevydá jediný falešný tón.

Poslouchala jsem ji a říkala si, jaké je zpívat před nezaplněným chapiteau. Pravděpodobně nic moc, protože koncert byl nemilosrdně zkrácen. Odcházela jsem s rozpačitým pocitem (z mnoha důvodů) a vzpomněla si na zaplněnou atmosféru Agharty Jazz Clubu…

Před třemi lety jsem poznala ženu z Libanonu, princeznu žijící ve Francii, která mi s nadšením ukazovala svou zkušebnu, malou místnost mezi halou a ložnicí, izolovanou od hluku okolí, kde zpívala a nahrávala své písně, které si psala.

V tu dobu se mi svěřila, že možná vydá své CD. Držela jsem jí palce. Sice jsme spolu nestrávili příliš času, jenže Yara Lapidus je člověk, na kterého se nezapomíná: plná energie, optimismu a úsměvu na rtech. Nikoho podobného jsem dosud nepotkala.

Čas od času jsem si na ni vzpomněla a během vzpomínání se “progooglila”, zda Yara neposunula svůj sen do vyšších sfér. Co kdyby… Tento týden mi google odpověděl a co kdyby se stane již brzy skutečností.

Yara pokřtí své první album začátkem roku 2009 a já jsem se zavázala k tomu, že si jej koupím, ačkoliv jsem z něj zatím slyšela pouze tři písničky dostupné na internetu a několik následujících měsíců ani to.

________________________________________________________________________________________

18. června 2009

Yara Lapidus nakonec CD skutečně vydala. Jmenuje se trošku lakonicky Yara a francouzskou kritikou je považováno za velmi dobré. Mísí v sobě pop, prvky taneční hudby a libanonské momenty.

Album si zatím můžete poslechnout na Deezer.com. Otázkou je však, na jak dlouho. Proto doporučuji si CD koupit. Album v podobě mp3 je k dostání v internetových obchodech za 9,90 eur.

Rozhovor s Yarou na France24 (je mu i rozumět ).

Sigur Rós jsem začala poslouchat teprve před několika měsíci. Zdáli se mi vhodní pro parná letní odpoledne, zvláštně ochlazující a současně fascinující nepřeberným množstvím zvuků, jsou schopni zařadit do jediné skladby. Právě ona pestrost a alba vyprávějící příběhy ostrova na severu mi učarovaly natolik, že jsem se rozhodla vydat na jejich koncert.

Dlouho avizovaným mínusem bylo místo pořádání: stadion HC Sparta Praha se nezdál být tím pravým místem. “Když Sigur Rós, tak jedině na louce,” slyšela jsem několikrát. Pořádající agentury však chtějí vydělávat, a tak se většina opravdu zajímavých koncertů koná ve velké hale.

Byla jsem trochu zvědavá, jestli bude mít Sigur Rós nějakou předkapelu, ale nakonec se ukázalo, že ne. Prostě přišli a začali hrát. Jako by se nic zvláštního nedělo. V tu chvíli jsem pochopila, že jejich hudba zní docela jinak z alba a jinak na koncertě. Dechová sekce skupiny se koncertu nezúčastnila, a tak hudba nabrala na drsnosti, ale i na intenzitě. Zněla mi naprosto jinak, než jsem si ji naposlouchala. Už se nejednalo o mrazivou hudbu liduprázdného severu.

K čemu přirovnat atmosféru koncertu, kdy vám hudba prochází každou buňkou těla a zanechává ve vás stopy hmatatelného vzrušení, nadšení a optimismu? Myslela jsem, že ji po čase dokážu popsat lépe, ale pochopila jsem, že to tak není. Celý týden poslouchám nahrávku z jejich vídeňského koncertu, kterou mi věnoval neznámý, ale mému srdci milý, člověk.

Koncert mi utekl příliš rychle. Skutečnost, že následoval pouze jediný přídavek, mě trochu mrzela. Koncert zakončila píseň Popplagið (z alba ()), která je opravdu velkým zážitkem a další přídavky by mohly rozmělnit silný dojem ze skladby, ale přesto všechno jsem doufala, že se hudebníci přestanou uklánět a mávat, chopí se nástrojů a zahrají alespoň jednu skladbu.

Nezahráli, a tak jsem se trochu smutně, ale přesto nadšeně, vracela tramvají domů, kde jsem si povídala o koncertu s naprosto neznámou skupinkou lidí.

Ráno jsem se vzbudila překvapivě brzy a v hlavě mi zněla hudba Sigur Rós…

Sigur Rós – Untitled #8 (Popplagið)