Kulturní adventní období odstartovalo 11. prosince, kdy jsme si s kamarádkou před koncertem prohlížely okolo stojící a přemýšlely, zda se na dané místo vůbec hodíme.
Ani jedna z nás neměla mini končící těsně pod zadkem, modré vlasy, každou nohavici jinak barevnou ani novou kabelku od Chanela. Shromáždění fanoušků Gogol Bordello připomínalo netradiční módní přehlídku.

Nakonec, tedy vlastně na začátek, se na jeviště přiřítil Eugen Hütz, přičemž hned třikrát po sobě rozložil stojan i s mikrofonem při poskakování s kytarou, čímž nijakou atmosféru v hale značně okořenil. Mladík stojící opodál však vždy přišel a trpělivě stojan uvedl do původního stavu. Poté se kamsi vytratil, a tak Eugen uznal, že bude lepší pustit se do zpěvu. Přesto propotil kalhoty a koncert zakončil bez vrchních částí oděvu.

Gogol Bordello zahráli písně z alb Voi La-Intruder a Super  Taranta, ale nezapomněli přidat ani jednu novinku. Nadšení prokládané loky červeného, zmínka o Becherovce, smysl pro rytmus i snaha o přeřvání jakýchkoliv falešných tónů – takový byl nezapomenutelný koncert Gogol Bordello. Jestli ještě někdy přijedou do Čech, nezapomenu přijít.

Další předvánoční kulturní zážitek se linul v komornějším duchu jazz klubu U Staré paní. Jednu večerní prosincovou středu tu totiž vystupovala Yvonne Sanchez s triem Matěje Benka. Založila jsem tradici, jež mi velí zajít alespoň jednou do roka na koncert Yvonne Sanchez. Její jemný a současně pevný hlas podporován cigaretami, které kouří jako “fabrika”, zní snad vždy dokonale.

“Jsem zklamaný. Zní, jako bych poslouchat CD,” prohlásil K.

Právě ona dokonalost i nevyzpytatelnost je na jazzu přitažlivá. Láká, pohrává si se sluchem a svádí k dalšímu poslechu.

Koncert se může vyvíjet všelijak. Zatímco někteří interpreti působí v roli hudebního toreadora vyzývajícího publikum na souboj, jiní poklidně těží z mlčenlivého souznění.

Rhythm Desperados vystoupili ve složení Boris Urbánek (klavír), Michal Žáček (saxofon a flétna), Michal Hejna (bicí) a Martin Lehký (baskytara). Jako zvláštní host vystoupil Imran Zangi doprovázející na perkuse (který je ovšem také optik a jak se zdá, tak jej baví oblékat se do triček s lékařskou tématikou farmaceutických koncernů ).

Skupina Rhytm Desperados svou hudbu charakterizuje jako funky jazz. Imran Zangi dal hudbě Rhythm Desperados nový rozměr. Díky svým perfektně zvládnutým sólům oživil skladby inspirujícími rytmy latin jazzu.

Repertoár tvoří především skladby Borise Urbánka, který nezapírá inspiraci francouzským trumpetistou Erikem Truffazem. Boris Urbánek zůstává během koncertu cíleně upozaděn Michalem Žáčkem, jehož hudební mistrovství pobaví a překvapí dokonalým provedením i hravostí, která k jazzu patří.

Koncert přerušily dvě krátké přestávky po nichž následovala vždy jedna skladba očištěná od bicích a baskytary. Zůstala jen příčná flétna a s ni si pohrávající klavír.

Nesmělo samozřejmě chybět představení alba Volcano, které bylo natočeno právě v AghaRTĚ při jednom z živých vystoupení.

Rhythm Desperados doporučuji všem milovníkům a milovnicím hudby, kteří potřebují potěšit své jazzové srdce.

Jak vlastně Rhythm Desperados znějí?

Malá ukázka, čeho jsou schopní v AghaRTě.

Nevím, na co jsem kamarádku nalákala, ale sama o sobě projevila nadšení a že by prý šla se mnou.
Dan Bárta, host koncertu a kmotr alba My Garden, ji jen motivoval a potvrdil, že udělala dobře, když se rozhodla jít se mnou na koncert zpěvačky, kterou vlastně nikdy neposlouchala.

Pominu-li špatně ozvučené prostory Lucerna Music Baru, pak koncert neměl jedinou slabinu. Vtipná Yvonne zvládající i nejobtížnější části svých písní opravdu bravůrně, výborná atmosféra a jeden duet s Danem Bártou, jenž albu popřál úspěch na našem i zahraničním trhu.

Když jsem před rokem zašla na koncert Yvonne do Agharty, dostalo se mi příjemného koncertu v podobě alba Invitation a písněmi bossa novy. Nové album se bossa nově vzdaluje, ačkoliv například poslední píseň My Garden vás přenese na roztančené pláže.

Jaké je tedy My Garden živě? Mnohem barvitější a jazzovější, než by se na první poslech zdálo, zdůrazněné strhující atmosférou zaplněného klubu.

Yvonne Sanchez na MySpace

Recenze My Garden v LN

První problém byl již při nákupu vstupenky. Byla jsem sice ujištěna, že si lístek budu moci koupit prostřednictvím Ticketpro, ale vstupenky přišly do prodeje asi týden před zahájením festivalu.

Zamyslím-li se nad nepříliš viditelnou propagací, pak bych se neměla divit, že se jednalo o asi nejnezaplněnější koncert Yvonne Sanchez vůbec.

Slíbená tisková konference se nekonala, jak mi oznámil jeden z přítomných žurnalistů, a slavnostní zahajovací slovo bylo nakonec vyškrtnuto z programu.

A tak přišla Yvonne Sanchez a začala zpívat svým sametově medovým hlasem, který nikdy nezaváhá a nevydá jediný falešný tón.

Poslouchala jsem ji a říkala si, jaké je zpívat před nezaplněným chapiteau. Pravděpodobně nic moc, protože koncert byl nemilosrdně zkrácen. Odcházela jsem s rozpačitým pocitem (z mnoha důvodů) a vzpomněla si na zaplněnou atmosféru Agharty Jazz Clubu…