Rhythm Desperados vystoupili ve složení Boris Urbánek (klavír), Michal Žáček (saxofon a flétna), Michal Hejna (bicí) a Martin Lehký (baskytara). Jako zvláštní host vystoupil Imran Zangi doprovázející na perkuse (který je ovšem také optik a jak se zdá, tak jej baví oblékat se do triček s lékařskou tématikou farmaceutických koncernů ).

Skupina Rhytm Desperados svou hudbu charakterizuje jako funky jazz. Imran Zangi dal hudbě Rhythm Desperados nový rozměr. Díky svým perfektně zvládnutým sólům oživil skladby inspirujícími rytmy latin jazzu.

Repertoár tvoří především skladby Borise Urbánka, který nezapírá inspiraci francouzským trumpetistou Erikem Truffazem. Boris Urbánek zůstává během koncertu cíleně upozaděn Michalem Žáčkem, jehož hudební mistrovství pobaví a překvapí dokonalým provedením i hravostí, která k jazzu patří.

Koncert přerušily dvě krátké přestávky po nichž následovala vždy jedna skladba očištěná od bicích a baskytary. Zůstala jen příčná flétna a s ni si pohrávající klavír.

Nesmělo samozřejmě chybět představení alba Volcano, které bylo natočeno právě v AghaRTĚ při jednom z živých vystoupení.

Rhythm Desperados doporučuji všem milovníkům a milovnicím hudby, kteří potřebují potěšit své jazzové srdce.

Jak vlastně Rhythm Desperados znějí?

Malá ukázka, čeho jsou schopní v AghaRTě.

Nevím, na co jsem kamarádku nalákala, ale sama o sobě projevila nadšení a že by prý šla se mnou.
Dan Bárta, host koncertu a kmotr alba My Garden, ji jen motivoval a potvrdil, že udělala dobře, když se rozhodla jít se mnou na koncert zpěvačky, kterou vlastně nikdy neposlouchala.

Pominu-li špatně ozvučené prostory Lucerna Music Baru, pak koncert neměl jedinou slabinu. Vtipná Yvonne zvládající i nejobtížnější části svých písní opravdu bravůrně, výborná atmosféra a jeden duet s Danem Bártou, jenž albu popřál úspěch na našem i zahraničním trhu.

Když jsem před rokem zašla na koncert Yvonne do Agharty, dostalo se mi příjemného koncertu v podobě alba Invitation a písněmi bossa novy. Nové album se bossa nově vzdaluje, ačkoliv například poslední píseň My Garden vás přenese na roztančené pláže.

Jaké je tedy My Garden živě? Mnohem barvitější a jazzovější, než by se na první poslech zdálo, zdůrazněné strhující atmosférou zaplněného klubu.

Yvonne Sanchez na MySpace

Recenze My Garden v LN

První problém byl již při nákupu vstupenky. Byla jsem sice ujištěna, že si lístek budu moci koupit prostřednictvím Ticketpro, ale vstupenky přišly do prodeje asi týden před zahájením festivalu.

Zamyslím-li se nad nepříliš viditelnou propagací, pak bych se neměla divit, že se jednalo o asi nejnezaplněnější koncert Yvonne Sanchez vůbec.

Slíbená tisková konference se nekonala, jak mi oznámil jeden z přítomných žurnalistů, a slavnostní zahajovací slovo bylo nakonec vyškrtnuto z programu.

A tak přišla Yvonne Sanchez a začala zpívat svým sametově medovým hlasem, který nikdy nezaváhá a nevydá jediný falešný tón.

Poslouchala jsem ji a říkala si, jaké je zpívat před nezaplněným chapiteau. Pravděpodobně nic moc, protože koncert byl nemilosrdně zkrácen. Odcházela jsem s rozpačitým pocitem (z mnoha důvodů) a vzpomněla si na zaplněnou atmosféru Agharty Jazz Clubu…

Sigur Rós jsem začala poslouchat teprve před několika měsíci. Zdáli se mi vhodní pro parná letní odpoledne, zvláštně ochlazující a současně fascinující nepřeberným množstvím zvuků, jsou schopni zařadit do jediné skladby. Právě ona pestrost a alba vyprávějící příběhy ostrova na severu mi učarovaly natolik, že jsem se rozhodla vydat na jejich koncert.

Dlouho avizovaným mínusem bylo místo pořádání: stadion HC Sparta Praha se nezdál být tím pravým místem. “Když Sigur Rós, tak jedině na louce,” slyšela jsem několikrát. Pořádající agentury však chtějí vydělávat, a tak se většina opravdu zajímavých koncertů koná ve velké hale.

Byla jsem trochu zvědavá, jestli bude mít Sigur Rós nějakou předkapelu, ale nakonec se ukázalo, že ne. Prostě přišli a začali hrát. Jako by se nic zvláštního nedělo. V tu chvíli jsem pochopila, že jejich hudba zní docela jinak z alba a jinak na koncertě. Dechová sekce skupiny se koncertu nezúčastnila, a tak hudba nabrala na drsnosti, ale i na intenzitě. Zněla mi naprosto jinak, než jsem si ji naposlouchala. Už se nejednalo o mrazivou hudbu liduprázdného severu.

K čemu přirovnat atmosféru koncertu, kdy vám hudba prochází každou buňkou těla a zanechává ve vás stopy hmatatelného vzrušení, nadšení a optimismu? Myslela jsem, že ji po čase dokážu popsat lépe, ale pochopila jsem, že to tak není. Celý týden poslouchám nahrávku z jejich vídeňského koncertu, kterou mi věnoval neznámý, ale mému srdci milý, člověk.

Koncert mi utekl příliš rychle. Skutečnost, že následoval pouze jediný přídavek, mě trochu mrzela. Koncert zakončila píseň Popplagið (z alba ()), která je opravdu velkým zážitkem a další přídavky by mohly rozmělnit silný dojem ze skladby, ale přesto všechno jsem doufala, že se hudebníci přestanou uklánět a mávat, chopí se nástrojů a zahrají alespoň jednu skladbu.

Nezahráli, a tak jsem se trochu smutně, ale přesto nadšeně, vracela tramvají domů, kde jsem si povídala o koncertu s naprosto neznámou skupinkou lidí.

Ráno jsem se vzbudila překvapivě brzy a v hlavě mi zněla hudba Sigur Rós…

Sigur Rós – Untitled #8 (Popplagið)