Když do Vietnamu přijel příbuzný, který už několik let žije v Čechách, rozhazoval peníze, mluvil o středoevropské krajině a podnebí. Nepřiznal odvrácenou stranu domnělého ráje, totiž, že kvůli dluhům, které si nadělal ještě ve Vietnamu, pracuje téměř neustále a o nějakém posezení u piva nemůže být ani řeč.

Martin Ryšavý ve svém dokumentu oceněném Cenou Pavla Kouteckého Země snů mapuje cesty Vietnamců z Asie do Česka, kde hledají lepší budoucnost nejen pro sebe, ale i pro své rodiny, které většina vietnamských imigrantů vydělané peníze posílá.

Další a další Vietnamci se zadlužují a prodávají své majetky, aby si mohli dovolit nákup letenky a služby některé z podvodných agentur, které až příliš často neplní sliby. Spoustu z nich čeká rozčarování. Navíc s dluhy na krku se nemůžou jen tak vrátit do Vietnamu s tím, že jejich sen nevyšel. Proto mlčí o pracovních podmínkách, minimální mzdě, kterou v Česku dostávají, a o podmínkách různých pracovních agentur. Vinu nese vietnamská vláda, která nevaruje své občany, podvodné agentury, český stát, který dlouhodobě přehlíží některé problémy, ale i samotní Vietnamci, kteří se slepě vydávají do zahraničí doufajíc, že se jim bude dařit lépe.

Můžeme se jim divit? Odchod z Vietnamu je hazard – všechno, nebo nic. Málokdo z nich si však dokázal představit, že budou pracovat na tržnicích, prodávat 24 hodin 7 dní v týdnu zeleninu nebo zastávat pozice špatně placených dělníků. Nezbývá než odhadovat, do jaké míry jsou Vietnamci pracovití, jak si o nich často myslíme. Možná jim nic jiného nezbývá.

Malá ukázka z dokumentu Země snů

Nakonec mi byly doporučeny pouze dvě kartářky – jedna z Chrudimi a druhá vcelku známá z Prahy. Hned při telefonickém objednávání jsem se neubránila představě černé kočky ležící v koutě pokoje a křišťálové koule, do níž se kartářka jistě potají dívá. Ochraptělý hlas osoby na druhém konci těmto fantaskním představám dokonale nahrával.

V dohodnutý den jsem se vydala do pro mě zatím neznámé čtvrti a ulice k ženě trpící úporným chrapotem, abych se od ní dozvěděla něco málo ze své budoucnosti. Dům jsem poznala okamžitě – na ošuntělé bytovce se vyjímaly nápisy upozorňující na přítomnost kartářek.

Nápadné směrovky mě dovedly až do koutu chodby v prvním patře, kde byla přede dveřmi bytu kartářky malá čekárna. Zazvoním pro jistotu na oba zvonky, které před sebou vidím. Přes dveře slyším štěkající psy, ale kartářka nikde. Po chvíli marného přešlapování jsem se odvážila zeptat na paní kartářku souseda, který se vystěhovával ze svého bytu. Neporadil mi.

Paní kartářka se objevila asi 10 minut po smluveném čase. Usoudila jsem, že jsem až příliš úzkostlivě dochvilná a počkala za dveřmi, než paní zahnala psy a připravila svou “ordinaci” na výklad karet. Po chvíli mě pozvala dál – do předsíně upravené pro návštěvy dychtící po budoucnosti. Nábytek podobající se kulisám seriálu Cirkus Humberto – všechno dokonale zapadalo.

A tak jsem rozmíchala karty a levou rukou je rozložila na skleněný stůl. Kartářka je vzápětí vyložila, chvíli se na ně zadívala a začala mi vykládat budoucnost.

Karamboly v lásce? Existuje někdo, kdo je nezažil? Bytové nebo finanční problémy? Kdo je nemá?

Začala láskou (u mladé ženy se zřejmě neočekávají jiné problémy?). Po každé větě se na mě významně podívala. Snažila se vyčíst dojmy z mimiky, nebo ne? Její otázky byly podobně znejisťující. Proč se potřebuje kartářka ptát na studia nebo existenci starší osoby v rodině, když by měla odpovědi vyčíst z karet (případně najít na internetu, jako každý druhý). Chtěla jsem po běžné kartářce až příliš?

Co tolik lidí žene ke kartářkám? Životní nejistota a touha po alespoň smyšleném řádu? Zoufalá potřeba poradit ve zdánlivě bezvýchodných situacích?

Problém vězel v tom, že „moje” kartářka se vzmohla na slepé hádání přítomnosti. Našli se samozřejmě lidé, kteří s ní byli spokojení. Zřejmě slyšeli to, co slyšet chěli. A třeba i v tom je třeba hledat nevyzpytatelný úspěch kartářek.

Režisér Jean-François Richet jím byl fascinován do té míry, že o něm natočil dva filmy pod názvem L’ Instinct de mort a L’ Ennemi public n°1 (v české distribuci pod názvy Veřejný nepřítel č. 1 a Veřejný nepřítel č. 1: Epilog).

Jaké bylo naše překvapení, když se nám před očima objevily závěrečné titulky. Film Veřejný nepřítel č. 1 skončil zcela nečekaně právě v nejnapínavějším okamžiku, a tak jsme si museli sehnat i druhý díl.

Podzimní uplakané počasí doprovázelo 22. října 2008 premiéru francouzského filmu, který se pokusil vylíčit život lupiče a gangstera mnoha tváří. Vyhýbám se slovům “vrah” či “zabiják”, protože Jacque Mesrine na filmovém plátně působí jako moderní Cartouche.

V 70. letech byl Jacque Mesrine nejhledanějším mužem ve Francii. Veřejnost se jej obávala, ale zároveň jeho osudem žila a nebránila se ani jisté míře obdivu. Natočením filmu tak možná přišel o svou nedotknutelnost.

Jacqua Mesrina ve filmu ztělesnil herec Vincent Cassel, který šel do natáčení s tím, že se nebude snažit probudit Mesrinova ducha a snažil se poukázat především na nepříliš šťastný konec jeho rozporuplného života.

Drsné záběry prostředí alžírské války, z níž se Mesrine vrátil v roce 1959, střídá návrat do reality, na první pohled klidnou, ale o to víc ubíjející.

Co na tom, že se snažil zapojit do běžného života a rok se živil poctivě. Nakonec místo ztratil kvůli recesi, připojil se ke kamarádům z podsvětí a stal se mistrem převleků a především útěků z věznic.

Loupil nejen kvůli penězům. Toužil po slávě a tvrdil, že svými činy pomáhá zvrátit konzumně založený systém.

Ve své biografii, kterou uveřejnil v roce 1977, se chlubí likvidací asi čtyřiceti lidí. Ve skutečnosti je těžké odhadnout počet jeho obětí. Mesrine toužící po publicitě mohl počet obětí několikanásobně navýšit. S jistotou mu byla přiřazena jen smrt dvou lidí. Při únicích z přepadených bank sice obvykle mnoho lidí zranil, ale nikoho nezastřelil. Byl znám jako gangster, který drží slovo a rád si pohrává s policií.

Jacque Mesrine je ve filmu ukázkovým případem záporného hrdiny, jehož vám začne být líto a nakonec mu držíte palce a tajně doufáte v happy end. Sám Mesrine však možnost šťastného vyvrcholení již v polovině prvního filmu odmítá. “Buď venku, nebo mrtvý,” prohlašuje. V závěru pochopíte, že se nedíváte na americký film.

Češi, turisté a početná skupinka Poláků zpívajících náboženskou píseň, z níž jsem zaslechla jen “Aleluja”. Tak nějak vypadalo brzké odpoledne u Národního divadla. Spousta policistů na zemi, ve vzduchu i na vodě, nás zaujala. Vystoupili jsme tedy z tramvaje a rozhodli se na papeže počkat.

Čekali jsme asi jen deset minut, když okolo nás pomalu projel v papamobilu. Nevím, jestli někdo z přihlížejících vnímal jeho přítomnost, protože většina se snažila pouze ukořistit ten nejlepší snímek.

Nakonec bylo čekání příjemné, protože svítilo slunce, papež projel na červenou a také proto, že jsem vnímala, jak přítomnost někoho důležitého ovlivňuje atmosféru mezi čekajícími.

Here a SimpleViewer Flash gallery should be displayed. Click here to open the post in your browser to see the gallery.

Úspěch zpravidla záleží na cíli, který si stanovíme, a na jeho dosažení. Znamená to, že úspěchu nemůžeme dosáhnout bez stanovení základní mety, jíž se snažíme dosáhnout? Nebo “jen” nedokážeme ocenit ne zcela plánovaný úspěch?

Další problém nastává v případě, že chceme úspěch změřit či ohodnotit. Některé činnosti se totiž vymykají jakémukoliv měřítku. Například předsevzetí týkající se životních úloh, která jsou předem daná, nelze jen tak jednoduše posoudit. Jak zjistíme, zda jsme dobrými partnery, kamarády nebo rodiči? Bilancování nenalezneme zakreslené do grafu, záleží na míře empatie, jejíž míra je u každého z nás jiná.

Zdánlivě snadno můžeme vyhodnotit snahu v zaměstnání. Už ve škole nás učí, že za snahu a dobrý výsledek obdržíme odměnu, kterou nám učitele rozdávají na papírech, které si více či méně poctivě ukládáme, abychom se jimi mohli pochlubit ostatním.

Úloha školy se smršťuje, je přípravkou pracovního procesu, v němž se odměnou za úspěch stávají peníze. Zjednodušené měřítko nás může vést k názoru, že se úspěch odráží ve výši finanční odměny. Pro některé je úspěšný ten, kdo vydělává a může si dovolit hromadění aut, domů, bytů, parfémů, oblečení…

Podobné chování mi připomíná křečka, který se snaží do svých lícních toreb nacpat co nejvíc zrní, přestože žije v akváriu a denně dostává pravidelný přísun jídla. A tak hromadíme, přestože nikdo z nás neumírá během dlouhých zim hladem na polích.

Čas od času dozvídám, že není důležité, jaký druh práce vlastně děláme, otázka sebenaplnění a radosti je odsunuta do pozadí. Hlavní je, že tě “dobře platí”.

Tento týden jsem si vzpomněla na knihu Dona Miguela Ruize Čtyři dohody, která radí “Dělejte vše tak, jak nejlépe dovedete. Vaše činnost se mění od okamžiku k okamžiku; bude vypadat jinak, když jste nemocní, než když jste zdraví. Dělejte však za všech okolností vše, jak nejlépe dovedete, a vyhnete se zbytečným soudům a lítosti”.

Možná je úspěch v činnosti, kterou vykonáme tak nejlépe jak dovedeme a na mínění ostatních nebo na ocenění úspěchů nezáleží?

Více než 1 milion obyvatel a všeobecná známost – tak je definováno velkoměsto. Možná, že se Praha této definici nebezpečně přibližuje, ale frekvence nežádoucích setkání tu bývá čas od času až příliš vysoká na to, abych svou rodnou část hroudy mohla označit za velkoměsto.

Předevčírem jsem například potkala učitelku z VOŠky, kam jsem chodila. Učila ekonomiku, marketing, případně další “okecávací” předměty a byla známá tím, že mě a mou kamarádku, vedle které jsem seděla, neměla právě v lásce. Vlastně ani netuším proč. Při jejích výkladech si četli noviny, svačili nebo luštili křížovky i všichni ostatní, nejen my dvě.

A tak jsem tedy potkala svou “oblíbenou” učitelku na cestě metrem z lekce Bikram yogy. Byla jsem rozcuchaná, upocená a oblečení se na mě neslušivě krčilo a lepilo. “Vypadáš jako troska,” musela si myslet. Jistě jsem ji potěšila.

“Takové problémy máte jen vy ženy,” slýchávám a možná je to pravda. Ředitelka na střední nás často kontrolovala na chodbách, zda chodíme řádně oblečeni a přezuti. Možná si neuvědomila, že v osmnácti má člověk vlastní názor na styl oblékání a nepotřebuje rady od přemalované paní s nevkusnou pozlacenou broží připnutou na halence. Nedovedu si představit, že by nás podobným způsobem kontrolovat chlap.

Kdesi jsem četla, že ženy jsou velké kritičky a navíc používají přísnější metr pro ženy než pro muže. Autor, jehož jméno jsem zapomněla, tento fakt zdůvodňuje tím, že se ženy cítí slabší a ohroženější. Slabost jedné členky skupiny oslabuje i ostatní a celou skupinu.

Nebo se jedná o rivalitu a ředitelka ze střední zkoumala vyrůstající konkurentky?

Michael D. Quesnell se v roce 2002 pokusil zmapovat názory, přesvědčení a hodnoty českých školáků ve věku 14 – 16 let. Empirická studie jeho týmu si kladla za cíl zjistit, jak se vyvíjí současná mladá generace v demokratizující se společnosti. Zjištěné výsledky pak srovnával s výsledky podobného výzkumu, který byl realizován ve Velké Británii.

Lidé se chovají podle toho, čemu věří. Nejvíce to platí právě v případě dospívajících, na které se výzkum zaměřil. Háček je v tom, že ateismus nemusí nutně znamenat absenci víry, protože duchovní život může praktikovat i ateista, který ve slabé chvilce zajde do kostela, aby podplatil štěstěnu vhozením mince do kasičky. Zajde-li do správného pražského kostela, může se dočkat zabečení ovce, které nahradí slova díků.

Podle průzkumu jsou mladí věřící méně ochotni diskutovat o svých problémech s jinými dospělými, výjimku tvoří pouze duchovní. Zajímavější je, že věřící nejvíce souhlasí s tvrzením, že často pociťují stres (42 %), jsou často v krizi (45 %), za mnoho nestojí (24 %). Také častěji přiznávají, že uvažovali o sebevraždě (30 %). Nevěřící dosáhli ve všech těchto položkách nejnižšího skóre. Ve Velké Británii byl výsledek obdobný.

Jedním z prediktorů záporného sebehodnocení se tak podle Michaela D. Quesnella stává víra v boha. Mezi další patří nižší stupeň extraverze, rozvedení rodiče, nižší očekávání dalšího vzdělání po skončení školy, nižší stupeň společenské konformity…

Věřící jsou empatičtější než nevěřící a častěji si uvědomují sociální problémy. Možná i z toho plyne stres, který následně ovlivní sebevědomí. Podle průzkumu však mladí věřící nepovažují boha za velkou oporu. Ve společnosti založené na aktivitě jedince a požadavku “vzít osud do vlastních rukou” se prohlašování pasivně znějící věty “Je to v rukou božích” považuje za tabu.

Víra, náboženství i církve jsou vystaveny napospas měnící se společnosti a česká společnost neví, jakou roli by měly  hrát nejen ve společnosti, ale i v životech jedinců. Mladí lidé vykázaly v otázce role církví ve společnosti značnou míru nerozhodnosti. Nesmíme ovšem pominout fakt, že i církve v Česku si zatím jasně nevymezily působiště, kterému se chtějí věnovat.

QUESNEL, Michael D. Co si myslíme, čemu věříme a kdo jsme. Praha: Academia,. 2002. 209 s. ISBN 80-200-1078-5.

Modrých hřebenů jsem si všimla teprve nedávno. Když jsem byla malá, měli jsme jich hned několik. Minulý týden jsem v průběhu ranní hygieny zaznamenala dva. Jenže o hřebenech jsem psát nechtěla.

Slyšela jsem vyprávění, v němž vystupuje muž milující umírající ženu. Každý den za ní chodí do nemocnice, sedí u lůžka a vykládá jí, co všechno spolu budou dělat, kam pojedou na dovolenou a koho navštíví během výletu do jednoho nepříliš vzdáleného města. To všechno podniknou jen, co se uzdraví.

Věřil onen muž v uzdravení své ženy, nebo se jednalo o sebeklam? Snažil se uklidnit sám sebe, nebo milovanou bytost? Uvěřila sladké lži trpící žena?

Lži používáme v různorodých obměnách. Někdy využíváme paradoxů, jindy se přikláníme k mlžení. Když se nás děti zeptají na maličkost, kterou nejsme schopni vysvětlit bez zbytečného začervenání, zalžeme. Jsme-li přistiženi, umíme se obratně hájit.

Jako bychom se lží snažili vyhnout skutečnosti. Realita se nám nelíbí, proto ji odmítáme pomocí “nevinných lží”. Hloupé na celé situaci je fakt, že realita (ať už jí míníme cokoliv) nás dožene. Tehdy začneme tušit, že si ji musíme připustit.

A tak se milujícímu muži nepodařilo zhmotnit sny, ve které se odvážil doufat a o nichž lhal své ženě.

Ve skutečnosti tento rozhovor proběhl trošku jinak a týkal se jiné informace. Přesto vás mohu ubezpečit, že se jednalo o informaci zcela zásadní pro život. “Zásadní” ve smyslu byrokratického papírování, které ovlivňuje veškerá naše uvažování o tom, co je a není důležité. Jak jinak bychom dokázali zaškatulkovat ostatní do složek podle věku, barvy očí a vlasů, bydliště, místa narození, školy, zaměstnání, koníčků… Někteří lidé považují takové informace za zcela nezbytné, a proto je třeba je znát. V opačném případě nám hrozí trapná neznalost, případně zesměšnění od některých informovanějších jedinců.

Nakonec se však ukazuje, že podobné “škatulkující” informace v běžném životě naprosto selhávají a to nejen proto, že podle nich nejsme schopni určit, jaký člověk doopravdy je. Někteří jedinci se totiž odmítají účastnit procesu získávání “zásadních” informací.

“On bude přes prázdniny na koleji?” ptám se udiveně. “Co tu bude dělat?”
“Já nevím.”
“To ses ho ani nezeptal?”
“Ne.”

Má cenu ptát se na to, co vás ve skutečnosti vůbec nezajímá a to jen proto, abyste si z mozku vytvořili skladiště více či méně nepotřebných údajů o lidech ve svém okolí? Nejsem si jistá, zda má smysl vyslovit otázku, na jejíž odpověď snad ani není třeba znát odpověď a to jen proto, abych nebyla považována za nespolečenskou.

Skupina lidí se baví o novém bestselleru, nebo klasice, kterou jste “prostě museli číst”. Pokud se jedná o brak, můžete s klidným srdcem mávnout rukou a vysmát se jim. Jestliže se však jedná o klasické dílo, dostáváte se do úzkých. Přitakáte a použijete v konverzaci několik nicneříkajících frází, protože lhát je tak snadné.

Podle průzkumu až 39 % Britů lže o svém literárním přehledu. Víc prý lžou muži, aby imponovali ženám (nebo jiným mužům?).

Čekala jsem, že se lže o náročných dílech, ale seznam knih, o kterých lidé nejvíce lžou, obsahuje i knihy, které lze přečíst v metru cestou do práce. V seznamu je například uvedena kniha Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše, Šifra mistra Leonarda, čtenářsky poměrně mírumilovná klasika Vojna a mír, nebo romantická Jana Eyrová a román Na Větrné hůrce.

Nedávno jsem si na tento průzkum vzpomněla. Seděla jsem v kanceláři personální agentury a vyplňovala osobnostní test obsahující otázky typu: Ukradl/-a jste někdy něco (např. knoflík, propisku)?, Často ubližujete blízkým a máte z toho radost?. Úplně poslední otázka zněla: Měl/-a jsem problémy odpovědět na otázky tohoto testu?

Já jsem problémy neměla. Bylo mi to jedno, protože, jak se dozvídám z různých průzkumů, “normální” člověk lže o svém kulturním rozhledu a krade v hotelech…

Smutné, nebo komické? Proč toužíme zapůsobit na ostatní, když pravda obvykle stejně vyjde najevo? Na prvním rande si sice můžeme hrát na sečtělé intelektuály, ale dříve nebo později naše polovička stejně zjistí, že nám na poličce leží jediné dvě navždy rozečtené knihy (v horším případě: žádná kniha a jen několik bulvárních plátků).

Zdroj: British adults lie about reading “high brow” books, Men lie about books they have read to impress on dates