Tentokrát jsem se setkala s kamarádkou, která se mi nezapomněla pochlubit hradeckým parkem, kde tou dobou nebyla ani noha a kde žijí ochočené kachny, jemž je naprosto ukradené, zda si je chcete vyfotit, nebo ne. Neštěbetají, neutíkají, zasunou si zobáky pod křídlo a odpočívají.

Po procházce jsme zamířily na 72 metrů vysokou Bílou věž s Augustinem. Augustin je třetí největší zvon v České republice. Pokus o jeho vyfocení bohužel selhal.

Augustin se však klidně mohl jmenovat i pán, jehož levé oko mu nepěkně lezlo z očního důlku do takové míry, že viselo na krvavých cárech. Strašidelná výstavka zpestřovala výstup na vrchol věže. Ze stropů visely “useknuté” ruce a nohy vymodelované z moduritu, sem tam se mihl nějaký chudák vězeň a nakonec jsem spatřila i mrtvé svatebčany. Musím uznat, že jim to doopravdy slušelo.

Zvon Augustin je ve věži zavěšen od roku 1581. Je 169 centimetrů vysoký a 206 centimetrů široký. Ve skutečnosti se však “tvářil” jako mnohem menší. Obvykle zůstává v nečinosti přikurtován těžkým řetězem. Elektronika zvoní za něj.

Před rokem jsem v Hradci Králové navštívila čajovnu U poutníka a  následně žila v domnění, že jsem navštívila Dobrou čajovnu. Tu jsem však navštívila až letos, a tak už znám dvě opravdu dobré čajovny v Hradci. Dobrá čajovna ve mně zanechala pocit omámení po “kratším” kouření vodní dýmky, popíjení pu erhu a sahlepu. Doporučuji všem milovníkům tmavých zakoutí čajoven, ve kterých hrají folk neladící k zbrusu čajovnickému prostoru.

A návštěvu Hradce Králové doporučuji úplně všem. Má kouzlo líně se probouzejícího města, kde sice funguje MHD, ale lidé tu chodí pomaleji. Uprostřed města je spousta zeleně a na ulicích slyšet zpěv ptáků jako v parku.

Všechny cesty vedou do Plzně? Zdá se.

Všechny cesty vedou na autobusové nádraží, odkud často pospíchám, abych se vyhnula pozdnímu příchodu, ačkoliv kde jinde by měla být akademická čtvrthodinka tolerována, když ne na akademické půdě?

V teplých paprscích podzimního slunce jsem si uvědomila, jak moc se mi v Plzni líbí. Mám ráda oprýskané fasády domů a nevzhledná staveniště, předzvěst rekonstrukcí.

Poměrně neskutečně se jeví postoj vyučující odmítající odpovídat na e-maily, protože by “strávila celý den na internetu”.

Jsem postižena svým zaměstnáním, když považuji za samozřejmé komunikovat prostřednictvím elektronické pošty? Teprve nyní oceňuji výhody kombinovaného studia v plné míře: s nepříjemnou vyučující se mohu setkat až při zápočtovém testu.

Některá místa míjíme každý den s přesvědčením, že je známe a nemusíme se jimi dál zabývat. Nevnímáme proměnlivost prostředí, změny světla, ročních období, teplot. Často si ani neuvědomujeme, jak ono “známé” místo neustále mění svou tvář. Někdy je plné života a zeleně, jindy zahalené barvami podzimu, či pospávající pod přívalem nového sněhu…

Praha dnes stanula na pomezí léta a podzimu. Bylo překvapivé teplo, ale světlo města a tmavě zelená barva listí připravující se na podzimní zabarvení, naznačovala konec léta a začátek podzimu.

“Podzim je tady,” říkala jsem si a užívala si jeho světla. Právě mi ujela tramvaj, a tak jsem se procházela Prahou, občas něco málo vyfotila, přičemž kolemjdoucí Pražané mě jistě považovali za turistku. Kdo jiný by fotil Karlův most? Zvlášť když mám doma spoustu podobných fotografií.

Podobných, ale ne stejných. Město se mění vlivem střídání ročních období, světla, větru, slunce, deště…

Podobně proměnlivé bývají nálady lidí. Struktura zůstává stejná, mění se pouze náhled na ni.

A proto jsem zapátrala ve svých fotografiích a vybrala asi ty nejlepší bez ohledu na roční období. Kulisy města zůstávají stejné, mění se jen pohled na ně.

Here a SimpleViewer Flash gallery should be displayed. Click here to open the post in your browser to see the gallery.

Daleko za hranice všedních dní? Klišé označující stav bez internetu a neustálého spojení s ostatními přes ICQ či Skype, informačních systémů a nekonečného vyhledávání kdovíjakých informací. Pročištění hlavy přijde vhod v situaci uchazeče o studium.

Ve svitu zapadajícího slunce jsem prošla historickým centrem města a litovala, že čas běží příliš rychle na to, abych poznala každou úzkou uličku vedoucí z Velkého náměstí.

Když mi v půl deváté večer došlo, že si zmrzlinu nikde nekoupím, protože všude zavírají, narazila jsem na Dobrou čajovnu, kde mi přinesli dobrý Shou mei a příliš oslazený, ale přesto vynikající, sahlep. Nápoje doplněné klidnou atmosférou doprovázenou arabskou hudbou. Nenápadné pozorování lidí upíjejících čaj po malých doušcích je činnost, která dokonale zabaví.

Jeden večer bez internetu a dokonale nedokonalých technologií. Chtěla jsem otevřít knihu a vdechovat vůni papíru. Knihu jsem s sebou však neměla, a tak jsem si cestou do hotelu vychutnávala každý krok a snažila se nemyslet na nic, pokud je to vůbec možné či dosažitelné.

Here a SimpleViewer Flash gallery should be displayed. Click here to open the post in your browser to see the gallery.