Větu pronesenou úlevným tónem v okamžiku doznívání posledních tónů opery jsem nepovažovala za odsouzení hodnou. Gustav von Aschenbach, hlavní postava opery Smrt v Benátkách, zemřel, publikum nadšeně tleská.

Má cenu sedět v hledišti, když vás děj ani hudba opery příliš neuchvátily? K negativnímu rozhodnutí nakonec dospělo několik lidí, kteří odešli během přestávky. Co když se odchodem připravili o hluboký umělecký zážitek, který by přinesl zcela nečekaný zvrat opery?

Možná paralela se životem je na místě. Pokud rezignujeme, můžeme se nakonec ocitnout v situaci zhrzeného diváka, který se ochudil o gradující část operního představení svého života.

Opera Smrt v Benátkách byla víc než silně inspirována stejnojmennou novelou Thomase Manna (což napovídá, že děj neměl velký spád): Známý spisovatel Gustav von Aschenbach se vydává do Benátek, kde doufá v nalezení inspirace. Nachází jí v polském chlapci, do kterého se platonicky zamiluje. Aschenbach si udržuje odstup, z dálky chlapce pozoruje a opěvuje jej. Nenaplněné okouzlení jej inspiruje a současně dovádí k šílenství.

Režisér opery Yoshi Oida se však nezaměřil na lásku k chlapci, ale spíše na Aschenbachovo vnitřní hledání, nejistotu a psychický vývoj. Podle něj touží hlavní hrdina po absolutní svobodě a poznává, že “opravdovou svobodou člověka je rozhodnutí o vlastní smrti.” Lze však považovat rozhodnutí o vlastní smrti za projev absolutní svobody? Není smrt vždy v jistém smyslu vynucená, protože do celé situace zasahuje pud sebezáchovy?

Dost možná jsem si na konci opery také mírně vydechla. Jako by byl význam opery schovaný a vy jej museli hledat za nápaditými efekty stínohry, choreografií, hrou s ohněm a vodou… I zde platí, že kdo hledá, ten najde.

Citát Guillaume Apollinaira se mi vryl do hlavy po otevření programu ve Státní opeře. Proto mi La Bohème připomněla spíše prostou báseň, než představení přesycené efekty. Jediným efektem je kašel Mimi předznamenávající, jak už to u oper bývá, nepříliš šťastný konec.

Zatímco v některých případech se mohu docela lehce rozepsat o představení, v tomto případě jsem musela myšlenky a dojmy pomalu vstřebávat a promýšlet svůj názor. Ne proto, že by se mi snad ztvárnění nelíbilo, nýbrž proto, že jsem něco postrádala. Ono něco jsem však dlouho nedokázala přesně definovat.

Představení se mi opravdu líbilo. Jen tak pro nic za nic nepatří Pucciniho díla mezi nejhranější na světě. Režisér Ondřej Havelka se nepouštěl do zbytečných experimentů a z jeho rukou tak povstalo klasické představení bez zbytečných kliček a módních “přikrášlení”.

Jesús García a Pavla Vykopalová v hlavních rolích zpívali dobře, ale právě na zpěvu jako by něco chybělo. Nejednalo se ani tak o dokonalost provedení, spíše o nedostatek vcítění se a vášně, která by měla z příběhu plynout. Jde o režijní problém, nebo jen hlavní představitelé neměli svůj den?

Přesto všechno je La Bohème ve Státní opeře pohlazením, operním povznesením do vyšších sfér zpěvu. Nádherné kulisy dokreslující celou atmosféru vás přenesou do Paříže a vy se okamžitě vcítíte do kůže těžce nemocné Mimi, která se nevzdává své lásky.

Angela Gheorghiu jako Mimi a Roberto Alagna jako Rodolfo v závěrečné scéně La Bohème