Nakonec mi byly doporučeny pouze dvě kartářky – jedna z Chrudimi a druhá vcelku známá z Prahy. Hned při telefonickém objednávání jsem se neubránila představě černé kočky ležící v koutě pokoje a křišťálové koule, do níž se kartářka jistě potají dívá. Ochraptělý hlas osoby na druhém konci těmto fantaskním představám dokonale nahrával.

V dohodnutý den jsem se vydala do pro mě zatím neznámé čtvrti a ulice k ženě trpící úporným chrapotem, abych se od ní dozvěděla něco málo ze své budoucnosti. Dům jsem poznala okamžitě – na ošuntělé bytovce se vyjímaly nápisy upozorňující na přítomnost kartářek.

Nápadné směrovky mě dovedly až do koutu chodby v prvním patře, kde byla přede dveřmi bytu kartářky malá čekárna. Zazvoním pro jistotu na oba zvonky, které před sebou vidím. Přes dveře slyším štěkající psy, ale kartářka nikde. Po chvíli marného přešlapování jsem se odvážila zeptat na paní kartářku souseda, který se vystěhovával ze svého bytu. Neporadil mi.

Paní kartářka se objevila asi 10 minut po smluveném čase. Usoudila jsem, že jsem až příliš úzkostlivě dochvilná a počkala za dveřmi, než paní zahnala psy a připravila svou “ordinaci” na výklad karet. Po chvíli mě pozvala dál – do předsíně upravené pro návštěvy dychtící po budoucnosti. Nábytek podobající se kulisám seriálu Cirkus Humberto – všechno dokonale zapadalo.

A tak jsem rozmíchala karty a levou rukou je rozložila na skleněný stůl. Kartářka je vzápětí vyložila, chvíli se na ně zadívala a začala mi vykládat budoucnost.

Karamboly v lásce? Existuje někdo, kdo je nezažil? Bytové nebo finanční problémy? Kdo je nemá?

Začala láskou (u mladé ženy se zřejmě neočekávají jiné problémy?). Po každé větě se na mě významně podívala. Snažila se vyčíst dojmy z mimiky, nebo ne? Její otázky byly podobně znejisťující. Proč se potřebuje kartářka ptát na studia nebo existenci starší osoby v rodině, když by měla odpovědi vyčíst z karet (případně najít na internetu, jako každý druhý). Chtěla jsem po běžné kartářce až příliš?

Co tolik lidí žene ke kartářkám? Životní nejistota a touha po alespoň smyšleném řádu? Zoufalá potřeba poradit ve zdánlivě bezvýchodných situacích?

Problém vězel v tom, že „moje” kartářka se vzmohla na slepé hádání přítomnosti. Našli se samozřejmě lidé, kteří s ní byli spokojení. Zřejmě slyšeli to, co slyšet chěli. A třeba i v tom je třeba hledat nevyzpytatelný úspěch kartářek.

• Přibližně deset šlápnutí do louže a pět vybalancovaných pozic, při kterých jsem málem uklouzla,
• několik školáckých chyb (kolik je tak akorát a kolik už je příliš?),
• bloudění rozlehlou budovou v práci, kde neexistuje ani nejzákladnější plánek pro podobně bloudící bytosti,
• třikrát pozdravit tu samou osobu, s níž jsem se potkala na chodbě (jde o přehnanou slušnost, nebo naprostou vyšinutost?),
• zbůhdarma hodit asi sedm korun do automatu bez toho, abych za ně získala capuccino odpovídající kvality.

Nezbývá než si krátce připomenout, jak Praze slušel sníh v době, kdy se ulice obešly bez potoků klouzající břečky a rampouchů ohrožujících chodce.

Here a SimpleViewer Flash gallery should be displayed. Click here to open the post in your browser to see the gallery.

První Vánoce za mnou, druhé Vánoce přede mnou, jak naznačoval i příchod našeho souseda, s jehož rodinou sdílíme nepříliš prostornou chodbu.

Pozdravíme se právě v okamžiku, když vystupuje z výtahu ověšen objemnými taškami, do nichž naskládal vánoční dárky. K tomu všemu se mu u nohou prochází pes. Soused se zřejmě rozhodl podpořit ekonomiku v době recese a svým dětem připraví štědré Vánoce. Odemknu tedy dveře do společné chodby, protože se mu nedostává volných rukou. “Mám toho trochu víc,” prohodí omluvným tónem. Následně si vyměníme nicneříkající fráze o počasí, načež soused hrdinně otevře dveře od bytu. Nečekal však, že mu přijde naproti malá dcerka.

“Tati, už přišel Ježíšek?” zeptala se se a zkoumavým pohledem prohlížela vyrovnané balíčky v jedné z tašek.

Soused se na chvíli zarazil. Uvědomil si svou situaci, která v ten okamžik nebyla právě nejrůžovější. “Ale to ještě asi ne,” snažil se ujistit dítko nepříliš přesvědčivým tónem.

Sama obvykle nacházím pohledy zvířat. Naposled šlo o velbloudy a lamy, předtím o psy, koně, kočky (přesně ve zmíněném pořadí) a jednou jsem dokonce našla pohled četníků ze Saint Tropez.

Vypovídají záložky o čtenářově povaze?

Čtou mnou půjčované knihy milovníci zvířat, nebo jde o univerzální jev, kdy náruživý čtenáři jsou lidé, kteří svůj čas věnují zvířatům? Měla bych samozřejmě podotknout, že obvykle nečtu knihy o zvířatech ani veterinární příručky…

Jednoho dne své chování však změnil. Místo obvyklého spánku v klubíčku se natáhl vedle ní. Neobvyklé hadovo chování ji zarazilo, a tak se vyptávala ostatních chovatelů i prodavačů v chovatelských potřebách. Nikdo jí nedokázal poradit.

Odpovědi se jí dostalo až v zoo od jednoho z ošetřovatelů. Dozvěděla se, že by se hadího přítele měla raději co nejrychleji zbavit. Ošetřovatel totiž řekl, že si ji had přeměřuje, porovnává se s ní, aby věděl, jestli je dost dlouhý na to, aby ji mohl bez problémů sníst.

Češi, turisté a početná skupinka Poláků zpívajících náboženskou píseň, z níž jsem zaslechla jen “Aleluja”. Tak nějak vypadalo brzké odpoledne u Národního divadla. Spousta policistů na zemi, ve vzduchu i na vodě, nás zaujala. Vystoupili jsme tedy z tramvaje a rozhodli se na papeže počkat.

Čekali jsme asi jen deset minut, když okolo nás pomalu projel v papamobilu. Nevím, jestli někdo z přihlížejících vnímal jeho přítomnost, protože většina se snažila pouze ukořistit ten nejlepší snímek.

Nakonec bylo čekání příjemné, protože svítilo slunce, papež projel na červenou a také proto, že jsem vnímala, jak přítomnost někoho důležitého ovlivňuje atmosféru mezi čekajícími.

Here a SimpleViewer Flash gallery should be displayed. Click here to open the post in your browser to see the gallery.

Modrých hřebenů jsem si všimla teprve nedávno. Když jsem byla malá, měli jsme jich hned několik. Minulý týden jsem v průběhu ranní hygieny zaznamenala dva. Jenže o hřebenech jsem psát nechtěla.

Slyšela jsem vyprávění, v němž vystupuje muž milující umírající ženu. Každý den za ní chodí do nemocnice, sedí u lůžka a vykládá jí, co všechno spolu budou dělat, kam pojedou na dovolenou a koho navštíví během výletu do jednoho nepříliš vzdáleného města. To všechno podniknou jen, co se uzdraví.

Věřil onen muž v uzdravení své ženy, nebo se jednalo o sebeklam? Snažil se uklidnit sám sebe, nebo milovanou bytost? Uvěřila sladké lži trpící žena?

Lži používáme v různorodých obměnách. Někdy využíváme paradoxů, jindy se přikláníme k mlžení. Když se nás děti zeptají na maličkost, kterou nejsme schopni vysvětlit bez zbytečného začervenání, zalžeme. Jsme-li přistiženi, umíme se obratně hájit.

Jako bychom se lží snažili vyhnout skutečnosti. Realita se nám nelíbí, proto ji odmítáme pomocí “nevinných lží”. Hloupé na celé situaci je fakt, že realita (ať už jí míníme cokoliv) nás dožene. Tehdy začneme tušit, že si ji musíme připustit.

A tak se milujícímu muži nepodařilo zhmotnit sny, ve které se odvážil doufat a o nichž lhal své ženě.

Samozřejmě, že veškerými kartičkami dokládám svůj původ, věkové rozmezí, zájmy i nutnost nechtěného.

Bez kartiček a průkazek všeho druhu jako bych ani neexistovala. Bez občanského průkazu by se má neexistence přiblížila realitě. Sice by mi zbyl ještě rodný list, jenže na jeho základě bych nemohla obdržet ostatní průkazky a dokonce ani doporučený dopis na poště.

Bez obdélníkového kusu plastu bych se nedopravila do práce (nebo dopravila, ale v případě přistižení by se cesta nemile prodražila), cesta z autobusového nádraží do školy by bez jiné průkazky vydala na dvě hodiny příjemné procházky Plzní.

Dvě karty mě opravňují k zaůjčení knih ve dvou knihovnách, další jako by mě povyšovala do studující části obyvatelstva, zatímco jiná umožňuje platit v obchodech (pokud mám na kontě nějaké peníze).

Průkazky se staly součástí našeho života. Jde o další předmět, který ukazuje na odosobněnost našeho světa.

Na druhou stranu mi tato odosobněnost naprosto vyhovuje. Jak jsem se přesvědčila: není nic horšího, než jít do obchodu, kde vás paní prodavačka zná dlouhá léta (už z dob, kdy jste se batolili po zemi) a navíc prohodí, že až přijde zboží v tom správném čísle či barvě, tak vám dá vědět, protože se stejně vídáte každý den na obědě. Tak osobní je život v jednom menším městě.

Ovšem i ve větším městě lze vypátrat člověka docela snadno. Praha je totiž velká vesnice, jak často a ráda zdůrazňuji. Sice se tu prokazujeme plastovými průkazy všeho druhu, ale nikdo tu není tak docela ztracen.

Oba samozřejmě komentovali nejen dění na obrazovce, ale i samotné aktérky, zatímco já jsem sledovala seriál poháněna prostým zájmem o samotný děj. Dnes jsem si definitivně uvědomila své pracovní předurčení: jsem v menšině. Zatímco valná většina pracovního osazenstva si s radostí všímá žen, já upřednostňuji muže.

Už se vám někdy stalo, že vás malá černá mašinka nechtěla pustit do práce? Zařízení identifikující otisk prstu není právě nejrychlejším způsobem, jak otevřít dveře. Ještě horší však je, když vás nechce pustit ani z práce, nebo na oběd. Po vstupu často zdravím Velkého bratra, ale neodpovídá. Že bych dělala něco špatně? Možná se domluvil s mašinkou a schválně mě ignorují.

Už se vám někdy stalo, že jste šli vyzvednout lístky do Národního divadla a postarší paní z Ticketstream po vás chtěla datum narození? Zdůrazňuji, že jsem chtěla lístky na La Sylphide a ne na Chippendales!

Každý den je originál. Některé dny jsou přece jen originálnější, než jiné…