Do DOX jsme zašli na výstavu děl Jana Kaplického – od realizovaných návrhů až po ty, které zůstaly ležet ladem. Zaujal mě návrh obytné postele coby moderního obývacího prostoru a především jídelní souprava. Cena prý na vyžádání v obchodě DOX. Raději jsem se neptala, a tak netuším, zda jde o psychologický efekt, nebo zda je souprava nádobí skutečně tak drahá. V prvním patře na galerii se konala výstava šachů v někdy opravdu necudném provedení. Výhled na Kaplického chobotnici, i když bohužel jen její papírovou podobu, stál za to.

Následovala série 31 portrétů v rámci výstavy MALÍK URVI II [malý kurvy]. Jde o portréty soudců a státních zástupců, kteří se angažovali v politických procesech bývalého režimu. Hloupé je, že zobrazení lidé jsou stále zaměstnanci českých soudů. Je to však logické – mezigenerační výměna neproběhne jen tak ze dne na den.

Podle uměleckého ředitele centra DOX může za současnou morální krizi mentalita zděděná z komunistické minulosti. A k 20. výročí konce tohoto režimu navazuje instalací Evidence zájmových osob. StB, která vychází z počítačové databáze Státní bezpečnosti obsahující stovky tisíc jmen. Nešlo pouze o spolupracovníky, ale i o ty, kteří byli pro StB z nějakého důvodu zajímavý, tedy o ty, kteří mohli být pro režim nebezpeční. Na stěnách DOXu najdete tisíce jmen, až z vás z nich přecházejí oči. Některými z nich se ještě nevytapetovalo, a tak leží v balíku na podlaze jedné relativně prázdné místnosti DOXu.

Here a SimpleViewer Flash gallery should be displayed. Click here to open the post in your browser to see the gallery.

I to jsem si přečetla o muži s padesáti kresbami bot, tedy o Andy Warholovi, do jehož muzea jsem se v létě vydala ještě s několika lidmi. Je to sice dávno, jenže i tento článek je zařazen mezi “drafts” dlouho. Příliš dlouho na to, abych zmáčkla tlačítko Delete a všechno nenávratně smazala.

Jedno z muzeí Andyho Warhola senachází poměrně blízko, přestože i cesta z Košic je obšírnou záležitostí. Po čtyřech hodinách vlakem a jednom přestupu jsme vystoupili v Medzilaborcích. Před námi louky a pole, koleje, opuštěné budovy a silnice.

K muzeu by však trefil i jedinec se zhoršenou schopností orientace. Od nádraží totiž vede jediná silnice směrem na Medzilaborce. V centru je pak malé náměstí s muzeem, kostelem, pizzerií a Tescem, které je otevřeno i o víkendu.

Trochu zrazujicí může být fakt, že se Andy nenarodil na evropské pevnině, ale ve Spojených státech a jeho rodiče nepocházeli z Medzilaborců, nýbrž z malé vesnice Miková, která leží o několik kilometrů dál. A pak se není třeba divit Warholovu tvrzení, v němž prohlašoval, že je odnikud.

“Nejkrásnější na Tokiu je McDonald’s. Nejkrásnější na Stockholmu je McDonald’s. Nejkrásnější na Florencii je McDonald’s. Peking a Leningrad nemají nic krásného,” provokoval Andy Warhol, jehož nejznámější díla zobrazovala spotřební zboží. Campbell´s Tomato Soup, lahev Coca Coly, dolarové bankovky, kterých si z muzea můžete odvézt, kolik chcete.

Když byl Andy Warhol v roce 1968 postřelen, řekl, že všechna jeho díla souvisejí se smrtí.

Colu vypijeme a lahev vyhodíme, dolarové bankovky mohou shořet a nebo být utraceny, z konzervy zbude hromádka rzi. Na co se soustředit v pomíjivém světě, v němž se i my časem rozpadneme?

Doporučená četba:

• ANDY WARHOL 1928-1987 Umění jako byznys, Klaus Honnef, nakladatelství Slovart/Taschen
• Má léta s Andy Warholem, Ultra Violet

Jde o šedou “bednu” Beijing, ale možná, že kdysi měla jinou barvu, na kterou si už nevzpomínám. Zvláštní je, že ji zapínám jen výjimečně, když mě napadne, že by bylo skvělé podívat se na fim, který jsem viděla už dvacetkrát a právě dnes běží jeho pětistá repríza.

Dosud jsem si myslela, že je můj televizor raritou, na kterou jinde v Praze jen tak jednoduše nenarazím. Jenže stalo se. Setkání se uskutečnilo na výstavě Douglase Gordona Krev, pot, slzy, kde se jedna z expozic skládala z mnoha různých televizorů. Na každém z nich běželo něco jiného.

Po slavné digitalizaci mi televize zapojená do kabelu běží stejně jako předtím – šumivě, napůl černobíle, někdy se “ztratí” kanál, aby byl někdy později znovu nalezen.

Nevěřila jsem tedy svým očím, když jsem zjistila, že se s “mým” televizorem dokonce i obchoduje. Cena osmnáct a více let starého televizoru se pohybuje okolo 500 korun. Někteří odvážlivci ve svých inzerátech cenu zaokrouhlili na 1 000 korun.

Nevím, kdo by v době LCD a plazmových obrazovek kupoval staré obrazovky. Možná umělci se záměrem vykuchání nebo Douglas Gordon připravující další zmatečnou expozici. Nebo ti, kteří rádi ladí kanály točením vroubkovitého kolečka? Uznávám však, že představa LCD na nemoderně zařízené chalupě mi nesedí.

Americká akademie pediatrů televizi zavrhla. Děti do dvou let by ji neměly vůbec sledovat a děti nad dva roky by u ní měly strávit méně než dvě hodiny denně. Co pediatři říkají na počítače a internet jsem zatím nevypátrala.

Entropa se přestěhovala do Prahy a zajímalo by mě, kdo ji nakonec koupí. Dočasným domovem se jí stala holešovická galerie současného umění DOX.

Jen opravdu hodně znuděný vrátný by se z jejího hlídání těšil. Entropa totiž svítí a hraje. Každou chvíli slyšíte dudy, hučící autíčka jezdící po německých silnicích a do toho všeho muezzin svolává k modlitbě…

“Něco na tom bude,” řeknete si během prohlídky. Entropa působí zblízka mnohem zábavněji než na detailních fotografiích a popisech v novinách.

Nečekala jsem však, že bude až tak ohromná. Jen samotná konstrukce, na které jsou jednotlivé státy upevněny, váží téměř 6 tun a měří prý 16,4 x 16,5 metrů. Proto je v DOXu upevněna na jednu z budov, stojí tak venku bez jakéhokoliv zastřešení. Nikam jinam se totiž nevejde.

Hlavním tahákem sice byla Entropa, ale v DOXu právě probíhala výstava Douglase Gordona Krev, pot, slzy, která sice v prvním sále vypadala prapodivně. Když si zapomenete přečíst leták vysvětlující základní myšlenky výstavy, můžete se dokonale ztratit. “Co tím chtěl říct?” divíte se. Zatímco u Entropy je naprosto jasné, co David Černý myslel tureckým záchodkem, v případě Douglase Gordona se stáváte součástí jiného světa.

“Prosté věci, jež vidíte, jsou všechny složité,” říká nám Douglas Gordon svou výstavou. S oblibou si pohrává s videem.  Ne snad proto, že by patřil mezi milovníky moderních technologií. Zabývá se otázkami lidského vnímání.

Vnímání času a prostoru spojujeme s pojetím dobra a zla tvrdí Douglas Gordon, který ukazuje na mnoha televizních obrazovkách krátké filmy či obrazy. Mix zvuků a obrazů působí jednotně, přestože vás nutí vykročit a prohlédnout si každou obrazovku zvlášť. Podobně působí fotografie.

Je důležitější celek, nebo je třeba klást větší pozornost na detaily?

Aby toho nebylo málo, vešel se do DOXu i projekt Čtrnáct S. S jako: smutek, samota, sex, superego, soustředění, sen, střed, spojení, strach, setkání, skrýš, souvislost, smrt. Všechna “eska” nás doprovází každý den, aniž bychom si je uvědomovali.

Projekt Čtrnáct S vznikl ve spolupráci s občanským sdružením Schrödingerova kočka a s Českou společností pro psychoanalytickou psychoterapii v Praze. Čtrnáct umělců tak dostalo možnost prezentovat svůj pohled na výše zmíněná témata.

A tak si můžete prohlédnout houpající se smrtku s igelitkou zavěšenou u hlavy, se stále se nafukujicí a vyfukujicí lebkou, návrhy domů i s černou zavěšenou kostkou, která vám umožní stát se exponátem.

Čtrnáct S se snaží uchopit téma identity a hledání kořenů, ke kterým patří i ona smrtka. Na každého jednou dojde, přestože můžeme onu nepříjemnou bytost zcela jednoduše zesměšnit. Smrt triumfuje v pojetí “eS” Františka Skály.

Příjemné je, že v DOXu můžete fotit.

Here a SimpleViewer Flash gallery should be displayed. Click here to open the post in your browser to see the gallery.

Zastávka č. 1: Praha španělská, výstava v Císařské konírně Pražského hradu mapující ozvuky španělské kultury v Českých zemích v podobě výtvarných děl a obrazů, soch, oděvů, textilií, grafik a knih.

Výstava by měla ilustrovat španělský vliv na českou kulturu 16. a 18. století. Prahu ve španělském hávu, jak napovídá název výstavy, tu však nečekejte. Na 90 vystavených předmětů ilustruje zejména kulturu a dobové události.

Zaujalo mě dobré nasvícení výstavy, sochy svatých (jednoho svatého málem srazila k zemi dívka s objemným batohem na zádech) a známý obraz generála Marradase.

Expozice je zpřístupněna až do 28. června 2009.

Zastávka č. 2: Zlatá ulička se o muzejní noci otevřela zdarma. Po několika letech jsem se tedy podívala na dům, v němž žil Franz Kafka, zahlédla zkoušku divadelního představení na hradbách a opět úspěšně minula “sprostou kliku”.

Zastávka č. 3: V bistru u Karlova mostu mají dobrý falafel. Podávají ho se zeleninou v arabském chlebu.

Zastávka č. 4: Muzeum Kampa bylo beznadějne přelidněné. Když jsme vystáli frontu na dvoře a konečně se dostali do budovy, tak jsme zjistili, že se fronta táhne i uvnitř, a tak jsme pomalu odešli.

Zastávka č. 5: V hlavní knihovně probíhá výstava s názvem Monument transformace. V první místnosti jsou pověšeny transparenty z roku 1989. Poté jsme prošli jakousi výstavkou starých předmětů, které všichni známe a také jsme je kdysi používali (např. kýčovité zlaté hodiny s otáčejícím se závažím, nepravé panenky Barbie, krabičky od sirek se starým designem…).

Následují místnosti, ve kterých promítají krátké filmy. V tom prvním tahá několik mnichů za lana. Na konci filmu zjistíte, že lana byla připevněna k rozpadajícímu se domu.

Zastávka č. 6: Před Maiselovou synagogou je dlouhá fronta, obcházíme proto blok a snažíme se najít Španělskou synagogu. Omylem zavítáme do klidného zákoutí v ulici 17. listopadu, se zpěvem židovských písní. Je tu klid, ačkoliv i sem doznívají zvuky okolního světa.

Zastávka č. 7: Neorganizovaně se vracíme k Maiselově synagoze. Zjistili jsme, že zdánlivě dlouhá fronta rychle postupuje, a tak jsme se za chvilku dostali dovnitř. V synagoze právě probíhá výstava pojednávajicí o historii Židů na českém území. Jsou tu vystaveny nástavce a koruna na tóru.

Zdá se, že muzejní noc splnila svůj účel. Objevila jsem několik mně dosud neznámých muzeí se zajímavými výstavami, například o muzeu českého granátu v Praze jsem do té noci nikdy neslyšela. Nebudu také zaměňovat synagogy a příště bez váhání zamířím do Španělské.

Zmíněná výstava se pokouší ukázat život První republiky. Najdete zde kavárnu s dnes vtipně působícími nařízeními, jak se návštěvníci mají chovat, aby nebyli vyvedeni, stánek s novinami a reklamou na tabák, večerní šaty tehdy známých módních salónů, boty od Bati, cenné papíry, užité umění, ale i ukázky venkovského života, školy, nebo záběry z pohřbu T. G. Masaryka či druhé světové války.

Zlatým hřebem výstavy se stala v médiích často zmiňovaná Mnichovská dohoda. Vystaven je německý originál, italský originál a anglická kopie s mapami.

Opět se ukázalo,že si můj mozek pamatuje jen nepodstatné a kuriózní informace:

• Tomáš Garrigue Masaryk měřil 172 cm a rád se nechával fotografovat na koni, aby působil vyšší.
• Četnictvo a příslušníci armády nesměli volit.
• Na vesnici se v létě vstávalo ve tři hodiny ráno a chodilo se spát se západem slunce. V zimě byl prý režim trochu volnější, což znamenalo budíček o šesté hodině ranní (!!!).
• Většina obyvatel vesnice pravidelně navštěvovala knihovny.
• Učitel dostával plat v rozmezí jedenácti tisíci až devětatřiceti tisíci korun ročně.

Kromě kuriozit jsem si zapamatovala maličkosti utvářející atmosféru dané doby, která však rozhodně nebyla jednoduchá. Je třeba si připomenout, že i idealizovaný svět První republiky trpěl svými nedostatky a čelil silné hospodářské krizi.

Výstava zdůrazňuje český národ, ale zapomíná na ostatní národnosti Československé republiky. Slováci jsou připomenuti zmínkou o vytvoření Slovenského štátu, významná Německá menšina, která tvořila téměř 23 % obyvatelstva tehdejšího Československa, je redukována na krátké sdělení o Franzi Kafkovi a jeho díle.

Přes zmíněné nedostatky je výstava zábavná nejen svým retrospektivním zaměřením. Umožňuje totiž zajímavou cestu v čase. Kdo z nás by alespoň na chvíli nechtěl vyzkoušet, jak se sedělo v prvorepublikové hospodě, navštívit kosmetický salon či pražský byt mladého učitele?