Skupina lidí se baví o novém bestselleru, nebo klasice, kterou jste “prostě museli číst”. Pokud se jedná o brak, můžete s klidným srdcem mávnout rukou a vysmát se jim. Jestliže se však jedná o klasické dílo, dostáváte se do úzkých. Přitakáte a použijete v konverzaci několik nicneříkajících frází, protože lhát je tak snadné.

Podle průzkumu až 39 % Britů lže o svém literárním přehledu. Víc prý lžou muži, aby imponovali ženám (nebo jiným mužům?).

Čekala jsem, že se lže o náročných dílech, ale seznam knih, o kterých lidé nejvíce lžou, obsahuje i knihy, které lze přečíst v metru cestou do práce. V seznamu je například uvedena kniha Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše, Šifra mistra Leonarda, čtenářsky poměrně mírumilovná klasika Vojna a mír, nebo romantická Jana Eyrová a román Na Větrné hůrce.

Nedávno jsem si na tento průzkum vzpomněla. Seděla jsem v kanceláři personální agentury a vyplňovala osobnostní test obsahující otázky typu: Ukradl/-a jste někdy něco (např. knoflík, propisku)?, Často ubližujete blízkým a máte z toho radost?. Úplně poslední otázka zněla: Měl/-a jsem problémy odpovědět na otázky tohoto testu?

Já jsem problémy neměla. Bylo mi to jedno, protože, jak se dozvídám z různých průzkumů, “normální” člověk lže o svém kulturním rozhledu a krade v hotelech…

Smutné, nebo komické? Proč toužíme zapůsobit na ostatní, když pravda obvykle stejně vyjde najevo? Na prvním rande si sice můžeme hrát na sečtělé intelektuály, ale dříve nebo později naše polovička stejně zjistí, že nám na poličce leží jediné dvě navždy rozečtené knihy (v horším případě: žádná kniha a jen několik bulvárních plátků).

Zdroj: British adults lie about reading “high brow” books, Men lie about books they have read to impress on dates

Poslední dobou se na cvičení setkávám s lidmi ve věku mé mámy. Nic proti tomu, kdyby většina z nich nevypila jen jednu kávu denně se sodou. Pokud roky necvičíte a vydáte se do horkého prostředí, nezvládáte docvičit, a tak se sem tam stane, že cvičitel nešťastníka posadí k pootevřeným dveřím. Nikoho však nenechá odejít, protože prý “když odejde jeden, odejdou všichni”. V případě cvičení mám jiný názor, protože cvičení není od toho, abych se během něj cítila dobře, ale proto, abych jej přežila a zlepšila stav své fyzické schránky.

Ovšem logika “když jeden, tak všichni” má své opodstatnění. Před několika lety jsem viděla dokument ukazující lidské chování v davu. Režisér dokumentu vycházel z předpokladu, že dav touží po jednolitosti a souladu, nikdo nechce vystoupit z řady a udělat první krok, který by narušil soulad. Pokud se však našel někdo, kde se zachoval jinak, než nečinný dav, ostatní lidé se k němu přidávali a následovali jeho konání.

Můžeme si představit situaci, kdy někdo ze spolucestujících v dopravním prostředku potřebuje pomoc. Nečinný dav však jen přihlíží. Pokud se najde osobnost, která učiní první krok, nabídne pomoc, začnou pomoc nabízet i okolo stojící. Jestliže nikdo z davu nevystoupí, pak bezmocnému nezbude nic jiného, než si pomoct sám. Jedná se o nepříjemnou představu. Copak se nenajde nikdo, kdo by pomohl? Zřejmě se podobáme zvířatům více, než si jsme sami ochotni připustit.

Gustave Le Bon napsal, že člověk se v davu chová jinak, než by se choval běžně. Toto zvláštní chování nazývá zákonem mentální jednoty. Členové jakéhokoliv davu se totiž neřídí vlastními hodnotami. Hlavním pravidlem se stává chování ostatních členů davu.

Ne vždy je dav nečinný. Vždyť i české svátky oslavují chování davu, které se zapsalo do dějin národa. Protože Češi neslaví svátky příliš velkolepě, nabízí se příklad francouzských oslav 14. července, kdy se naplní ulice jako v roce 1789. Každoroční oslavy jsou nepovedenou kopií tehdejšího začátku revoluce. Lidé se radují, jdou do ulic a chybět nesmí ani vojenská přehlídka. “Lidé, kteří jsou jinak stejně málo volní, rovní a bratrští jako v jiných zemích, se mohou projednou tvářit a chovat, jako by takoví byli…” píše kriticky Elias Canneti v knize Masa a moc.

Ačkoliv máme k dispozici vědecké poznatky a s oblibou přetváříme okolí k obrazu svému, přesto podléháme jednotě davu stejně, jako v minulosti. Dáváme ruce pryč od bezmocných, kteří potřebují naši pomoc a neváháme bojovat, protože dav nám dodává potřebnou sílu ať už v případě kolektivního cvičení jógy, chování v dopravních prostředcích nebo během utváření událostí, které se svým významem zapíší do historie.